God Is an Astronaut – Origins

Nebe myšlenky není stropem emocí
2013
Rocket Girl
53:02 (12 skladeb)
instrumentální postrock
www.superadmusic.com/god

A bůh je znovu astronautem na zábavné misi z Irska až hluboko do nitra nekonečného vesmíru. Povedlo se téhle instrumentální partě překročit stín žánrové legendy a vyždímat ze svého stárnoucího postrockového Enterprise pár svěžích a třeba i originálních warpů? Já bez nadsázky říkám, že ano! Ale má to svá ale.

Laskavý čtenář promine, ale myslím, že to nebude žádná velká infantilita, když si hned na úvod vypůjčím pár slov z Exupéryho klasiky „Malý princ“: „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují od obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě! ... Co to znamená ochočit? Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta.“

God Is an Astronaut si mě bezpochyby ochočili hned svým debutem „The End of the Beginning“ a ochočili si vlastně i celou soudobou postrockovou scénu. I když nikdy nedrželi tu vizuální virtuozitu jako Sigur Rós, podmanili si sílu melodie, charakteristický zvuk a jisté intenzívní pouto, které si tahle introvertní muzika s posluchačem občas jen velmi pozvolna vybudovává.

Jejich tvůrčí historie měla až dosud dvě zásadní etapy - první tři alba a nezaměnitelné syntezátorové elektro s postupným stupňováním důrazu na kytary a pak následné dvě desky, kdy astronauti sestupovali ze své orbity do anonymity tradičního postrocku. V podstatě pátá „Age of the Fifth Sun“ už nabízela jen úměrnou porci experimentů s ambientem, minimalismem a typicky zvonivými kytarami. Z tohohle pohledu je novinka „Origins“ jednoznačně překvapení rovnající se kariérnímu zlomu. Vůbec totiž nezní jako něco, co jste kdy od God Is an Astronaut mohli slyšet, a to i přesto, že se skrze ní (prostřednictvím stránek nového labelu Rocket Girl) přímo odkazují na vlastní začátky z před jedenácti let.

„Jako by se Astronauti rozhodli nakopat prdel všem britským kytarovkám typu Placebo...“

Vlastně až na pár fragmentů v desáté „Strange Steps“, které mohou fanouškům připadat povědomé, letí „Origins“ na energické vlně připomínající bezmála osmdesátkový synth pop-rock zmixovaný s aktuálním živelným indie. Jednoznačný důraz především na výraz, barvu a rytmický náboj na úkor ucelené atmosféry navíc podkresluje kapelou prvně využitý, počítačem zkreslený zpěv. Něco, co jsem od GIAA veskrze očekával, neočekávaně využitý v rovné polovině skladeb, ovšem jen jako doprovodný motiv pro dokreslení melodií. Sympatické!

Nemůžu si pomoct, po několikátém poslechu a i s tím vkusným abstraktním přebalem, tahle deska nezní vůbec artově, formálně, umělecky, ale ani vynuceně a možná právě tohle bude její výchozí devizou. Místy letmo nakukuje pod povrch se střídmým shoegazingem („Weightless“), občas je zas vyloženě bezstarostná, elektronická i indierockově chytlavá („Exit Dream“) a jindy zas máte pocit, jako by se Astronauti rozhodli nakopat prdel všem britským kytarovkám typu Placebo („Signal Rays“). Takhle rozhodně nevzniká nadčasovost, takhle vzniká bezelstné pouto hudební euforie, kdy pocit jednoznačně vítězí nad myšlenkou. Překvapivě typický dojem u tak netypické postrockovky.

Pokud bych měl na závěr vybrat ještě jednu citaci z knížky, nejspíš by se hodilo: „Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“ a v případě „Origins“ dodávám „bohudík!“ God Is an Astronaut sice mohli definitivně podlehnout sebeklamu žánrových legend, zrecyklovat sami sebe, jenže oni se s jakoukoliv pózou evidentně nespokojují. U novinky 65daysofstatic jsem ke svému překvapení víc hloubal než tančil, tady je tomu přesně naopak. Nebe myšlenek zkrátka nemusí být stropem emocí.

AARDVARK PODCAST – Jirka Jakoubě
Formát moderované audiorecenze, tedy jakési stručné glosy, by měl být mou pravidelnou alternativou k psanému textu. Obě složky se mohou vzájemně doplňovat a zároveň fungovat samostatně. Je jen na vás, jestli dáte přednost psanému nebo mluvenému slovu.