God Is An Astronaut: chtělo to změnu, tak budeme více pop

S God Is an Astronaut jsme hovořili u příležitosti jejich koncertu v Barceloně 2. března 2012.

Irští God Is An Astronaut jsou často považováni za jedny ze zakladatelů postrockového žánru. Při jejich smyslné hudbě se posluchač snadno nechává unášet emotivními melodiemi do nekonečných dálek. Tak je tomu již deset let, a proto se kapela vydala na turné, aby oslavila své kulatiny a nabídla posluchačům zremasterované verze dosavadních výtvorů. A u toho chystá nové album.

Naposledy jsme se spolu bavili loni v Praze, proto se budeme raději věnovat aktuálním věcem. Vidím, že máte nového bubeníka Lloyda Hanneyho, tak nám k této změně povězte něco bližšího. Na internetu jsem si navíc všiml, že Lloyd odehraje jen část turné a v té druhé bude mít příležitostnou náhradu.
Lloyd: Jsem poměrně dost vytížený v práci a nemůžu si vzít tolik volna, kolik bych chtěl, proto za mě občas zaskočí kamarád Steven. Dejme tomu, že já odehraju osm vystoupení a on ten zbytek – zhruba šest koncertů. Je to výborný bubeník a má i dost zkušeností na to, abych nebyl nervózní.
Torsten: Steven je velký fanda kapely již řadu let a v podstatě k Lloydovi vzhlížel. Byl pro nás naprosto přirozenou volbou. Minulý rok jsme zkoušeli jednoho bubeníka, chtěli jsme, aby se k nám přidal nastálo, ale nijak zvlášť to nefungovalo. Proto jsme se opět obrátili na Lloyda, zdali by se k nám nevrátil. Šlo především o to, že jsem v něm cítil oporu mého nového hudebního směřování. Došlo to do takového stadia, že si nemůžu představit GIAA bez Lloyda.
Ano, může se stát, že ho někdo občas profesně zastoupí, ale ne pro další desku či nějaká větší a významnější vystoupení. Abych nikomu nekřivdil, Steven je vážně dobrý bubeník a tím, že si bere Lloyda jako svůj vzor, se naučil jeho hru do úrovně vrcholné preciznosti. Je to super, ale Lloyd má i tak svůj specifický styl. Málokdo, když zavře oči, pozná mezi těma dvěma rozdíl, ale Lloyd má v sobě skutečně něco navíc.

Další z aktuálních témat kolem kapely jsou reedice všech doposud vydaných desek. Co vás k tomu vedlo?
Torsten: Měli jsme pro to dva důvody. První byla oslava desátého výročí založení kapely a druhá chuť osvěžit naši starší tvorbu a přiblížit ji i nové generaci. Remasterováním desek jsme dosáhli nové úrovně a s výsledkem jsem velmi spokojen. Při jednom z dřívějších rozhovorů jsme řešili digitální remasterování „Hvězdných válek“ a shodli jsme se, že je to přece jen pořád ta samá věc. Vážíme si pozice, jakou jsme si za tu dobu vybudovali, ale zároveň se snažíme vnímat, co se děje kolem nás. Navíc nyní přesně víme, co chceme. Pouštěl jsem to mnoha našim fandům a všichni se shodli, že nové verze jsou povedenější. Starší fanoušci by s tím mohli částečně nesouhlasit, ale většina lidí v tom vidí ta pozitiva.
Někteří lidé si myslí, že je to příliš naleštěné, ale to opravdu nemohu přijmout, protože jsme z tohodle byli obviňováni již od začátku naší kariéry.

Chvilku volna mezi zvukovkou a svým vystoupením využili k poskytnutí několika rozhovorů, ale také večeři. Jejich specifikace pro organizátory, především ohledně občerstvení, do kterých jsem měl možnost nahlédnout před rozhovorem, jsou poměrně nekompromisní a, dejme tomu, nadstandardní. Buď se bude organizátor držet dlouhého seznamu potravin, nebo jim dá diety na svačinu. Pánové to vyřešili jednoduše a svěřili své žaludky Burger Kingu naproti. To, co předváděli na pódiu, je úplně jiný zážitek, než když se před vámi partička Irů láduje hamburgery, hranolky a s plnou pusou a tatarkou nebo kečupem v koutcích úst vám nadšeně odpovídá na otázky. Vím, že tím pány muzikanty nepotěším, ale i za ten rok, co jsme se viděli naposled, je na nich jimi preferovaný styl stravování poznat.

Jamie: Další aktuální věc kolem nás je fakt, že jsme loni podnikli úžasné turné po Státech. Koncertní prostory byly vynikající a nepochybně bychom byli rádi za jakékoliv, kdyby byla návštěvnost. Dvě vystoupení byla opravdu nezapomenutelná: Bowery Ballroom v New Yorku a Troubadour v Los Angeles. Skutečnost, že jsme hráli v některých z největších měst na světě a obě vystoupení byla vyprodaná, byla pro nás něco neskutečného.
Lloyd: Jsme za tuhle pozici rádi, protože kapely, které se věnují tomuto žánru, to nemají nijak lehké.

„Hráli jsme několikrát s americkými Caspian a jejich fanoušci nás kurva nesnáší!“

S tím plně souhlasím, a taky to vidím na sobě, že se postrock/metal začíná líbit čím dál většímu počtu lidí. Tři roky zpátky jsem ani nevěděl o kapelách, jako jste vy a dnes jsem fascinován tvorbou skupin, jako jsou Junius, Russian Circles, Long Distance Calling či novým albem islandské kapely Sólstafir. Jak se tedy z vašeho otrkaného pohledu díváte na pozici tohoto žánru v dnešním hudebním světě?
Torsten: Abychom byli fér, nepovažujeme se za nějaké zakladatele žánru, jak nás často nazývají. Do toho si nemyslím, že bychom měli nějaký vliv na kapely typu Russian Circles, kteří hrají něco více vlastního a osobitého. Já bych tam spíš slyšel vlivy Tool. Celkově, kdybychom se podívali na deset nejvýznamnějších postrockových či postmetalových kapel, slyším odkazy k nám jen u některých, ale obecně se dá říct, že každá hraje něco jedinečného a svého.
Můj osobní názor na tuto scénu je takový, že mi nepřijde tak zdravá, jako byla například před šesti lety. Neříkám, že by zájem nějak drasticky opadl, ale spíše se nerodí tolik mladých kapel, které by se tomuto žánru věnovaly. Už to není tak „cool“, jak tomu bývalo. Dnes je to spíš math rock. Vždycky je atraktivní bořit hranice a zvyklosti.
Lloyd: Postrock má i další úskalí a nevýhody. V metalu se kapely spojují a podnikají společná turné a podporují se navzájem…
Torsten: V postrocku existuje poměrně nezdravá konkurence.

Věřil bych, právě jak Lloyd zmiňoval, ve společná vystoupení a tak...
Torsten: Ne v takové míře, jak by si každý představoval. A největší paradox je, že to není vina kapel, ale fanoušků. Hráli jsme několikrát s americkými Caspian a jejich fanoušci nás kurva nesnáší! Milují ten svůj underground a nás považují za mainstream! Tohle by se na metalovém koncertě nestalo. Fanoušci to tam neřeší, zkrátka se baví. Navíc se i poměrně častěji stává, že se kapely chytnou mezi sebou, ohledně pořadí na společném vystoupení, rýpání do sebe a nadávání si, kdo to víc podělal.

To už je asi běžná praxe všude, ale pokud jde o fanoušky, svérázný názor na to mají členové Hammerfall. Podle nich si fanoušci dotvářejí fiktivní konflikty mezi kapelami pro zábavu. Často se i stává, že se tyhle drby rozšiřují jako fakta. Když ale opustíme bulvár, zajímal by mě váš názor na budoucnost hudebního průmyslu. Vy se s tím například vyrovnáváte vydáváním desek na vlastní náklady. Myslíte si, že je to možné řešení i pro ostatní?
Torsten: Pokud se chce kapela sama starat o svoji existenci, musí to dělat naplno. Ne každý na to má nervy a čas, ale zase nám to dává výhodu nespoléhat se na někoho jiného. My si tak můžeme vymyslet vlastní pravidla. Nahrávací společnosti se nepřipravily na změnu včas a nechaly se zabít vlastní nenažraností.
Když se bavíme o nelegálním stahování, nemůžu říct, že jsem plně proti, jelikož díky tomu jsme tam, kde jsme dnes. Tím, že se o nás píše na blozích a podobně, se naše jméno rozšiřuje po světě. Když lidé nakupují merchandise, dovoluje nám to i více cestovat. Naplno se věnovat téhle kapele bychom mohli jen tehdy, kdyby si lidé koupili každou naši desku.

„Pamatuju si, když jsme byli poprvé v Rusku. Nikdy jsme tam nic neprodali, ale díky stahování a doporučování po známých na nás přišlo dva a půl tisíce lidí.“

Mám na to podobný názor, protože kdyby nebylo stahování, nevěděl bych o devadesáti procentech kapel, které znám teď. Většinu kupuji spíše zpětně, ale i tak ze svých blízkých přátel nakupuji nejvíce hudebních nosičů. Bez toho prvotního kontaktu by ale nic nebylo.
Torsten: Úplně s tebou souhlasím. Navíc velká část rozpočtu u vydavatelství jde do marketingu. My těžíme i z toho „prvního kontaktu“, jak říkáš, ať už je to přes cokoliv. Vydavatelství používají své techniky a nebudou používat internet, protože se ho snaží kontrolovat. Ale to absolutně není možné. Navíc když vydáš nové album, časopisy jsou často placené psát o určitých deskách lépe a podobně. A tak, ani lidi nemůžeš ovlivnit. Nakonec o popularitě desky stejně rozhoduje posluchač a ne nějaký kravaťák v kanclu.
Lloyd: Pamatuju si, když jsme byli poprvé v Rusku. Nikdy jsme tam nic neprodali, ale díky stahování a doporučování po známých na nás přišlo dva a půl tisíce lidí.
Torsten: Mnoho fanoušků se domnívá, že když vás oškubou vydavatelství, můžete si přivydělat na turné. To není zas tak pravda. Pořadatelé mají monopol na hudební scénu. Oni jsou nové „vydavatelské společnosti“. Jsou to jiní lidé, ale jim podobní. Hrubý příjem obecně z takové akce je atraktivní, ale je tam vždy nějaký prostředník, který se o to stará. Tady můžeme zahrnout agenta, který zamlouvá prostory. Nemůžeš jen tak napsat email všem klubům, tak to nefunguje. Takže už tady přicházíme o dost, a to ještě nemluvím o dopravě, hotelech po cestě a tak dále.

Viděl jsem vaše specifikace ohledně ubytování, jídla, a musím jen říct, že to byl hodně suverénní seznam.
GIAA: (smích)
Torsten: Už si takový seznam můžeme dovolit sepsat, a po našich zkušenostech už chceme slušné podmínky.

I přes všechny nevýhody se můžeme shodnout, že je lepší přece jen za každou cenu koncertovat a rozšiřovat vaše jméno?
GIAA: Rozhodně!

„Myslím, že tohle bude naše ‚Achtung Baby‘. Po všech našich albech se musíme trochu změnit.“

Protože důvody vyjet na turné byly jiné, než vydání nového alba. Kdy se ho konečně dočkáme?
Torsten: Máme napsaných sedm skladeb a jsou trochu odlišné od naší dosavadní tvorby. Chtěli jsme tomu dát čas. Snažíme se dosáhnout velmi experimentálního zvuku a někdo by to mohl brát i jako pop. Dejme tomu „experimentální pop“. Dříve jsme vkládali nové prvky nakonec. Nyní od nich začínáme. Přijde mi fascinující hrát mainstreamovému publiku něco odlišného. Snažit se představit nové věci undergroundovému publiku, to je nuda.
Naše hudba je stále velmi emotivní, věnujeme se podobným tématům jako doposud, ale je tam více doprovodných vokálů. A jak jsem říkal: velmi experimentální a bez zásadního vlivu kytar.

Můžeme tedy říct, že na konci první dekády přišel zlom a chcete zkusit něco jiného?
Torsten: Myslím, že tohle bude naše „Achtung Baby“. Po všech našich albech se musíme trochu změnit. Může to být stále fajn, ale je to pořád to samé dokola, což mě nemotivuje. Cítím na sobě, že jsem se někam posunul a tím pádem se to promítne i v prezentované hudbě. Vše šlo přirozenou cestou a nemám ani obavy o fanoušky, protože věřím, že se posunují s námi, nebo si jednoduše zvyknou. Na druhou stranu to bude mít v sobě náš klasický rukopis. Cítím tam určité elementy našich prvních dvou desek. Musíte tedy všichni vyčkat, protože chci mít jistotu o kvalitě výsledku.

Zmiňuješ pop, mladou generaci a obecně jako kapela máte blízko k elektronice. Cítíš, že se necháváš ve velké míře ovlivňovat moderní elektronickou hudbou? Nemyslím zrovna popularitu dubstepu, která dosáhla dle mnohých úrovně infekce, ale obecně novými trendy?
Torsten: Zas tak ani ne. Spíš mám stále blízko ke starší elektronické hudbě a v neposlední řadě Depeche Mode. Mám slabost pro elektro-retro muziku z osmdesátých let. Nečekejte nějaké šílené změny, ale bude to nové, svěží a respektující naše začátky a početné vlivy.

fotografie: Richie Buttle