Goatvargr – Black Snow Epoch

Černobílá grafická podoba alba jako by měla podpořit název a celkový koncept tohoto nelítostného spojení sil bílého vlka a černého kozla v pusté krajině věčného mrazu a sněhu, se kterým však zřejmě není vše v pořádku. Ostatně nejen název desky je protimluv; též úvodní skladba (Goatsbane/ Scapewolf) působí pro svou nesmyslnou záměnu slovních spojení přinejmenším podivně. To ovšem naznačuje tak trochu záměrné zmatení významů, načrtnutí schématu boje protikladů, který je poté latentně přítomen po celou dobu trvání „Éry černého sněhu“.

Na rozdíl od předchozího alba, nazvaného stejně jako samotný projekt, je zde slyšet lepší práce se zvukem, který je více propracovaný a čitelnější. Atmosféra čišící z díla tohoto nesvatého spojení kolísá někde mezi zoufalstvím a beznadějí štvané zvěře a osamělým blouděním mrazivou pustinou nehostinného severu, což odpovídá i značným výkyvům tempa a energie jednotlivých skladeb. Rozpětí zvuků a hluků sahá od surového chaotického noisu přes rytmičtější industriální smyčky až po mírnější tempo severského dark ambientu, kde si však stále zachovává agresivní ráz a silně znepokojující vnitřní neklid.

Po poslechu prvních tří skladeb se zdá, že bude následovat celých čtyřicet tři minut neúprosného násilného řinčení oceli, skřípění plechů a rozbíjení skla či ledu kladivem zpestřených občasnými výkřiky distorzních vokálů. Není tomu tak docela. Autoři se nebáli v jistých skladbách opustit na chvíli onu poněkud přímočarou zuřivost a přejít i do klidnějších poloh, které ovšem nepřináší žádnou úlevu ani zlepšení nálady. Zdánlivé utišení totiž vzbuzuje dojem, že na vás v úkrytu číhá nepřítel, pozoruje vás a čeká na vhodný okamžik, kdy bude moci nepozorovaně zaútočit. Asi nejvýstižnějším příkladem takového nečekaného útoku se zdá být skladba Wall of Wolf, která je asi nejchaotičtější, nejnásilnější a nejvíce noisovou skladbou tohoto alba. Po opakovaném poslechu alba se však stále nemohu zbavit dojmu, že je celé tak trochu předvídatelné. Skoro jako bych slyšela zremixovanou verzi nějakého staršího kousku z Henrikovy dílny, nebo možná, přesněji řečeno, jakousi koláž z vybraných skladeb jeho rozličných hudebních projevů. Místy je slyšet nekompromisní hlukové běsnění s příměsí pronikavě řezavých smyček pulzujících ať už v pochodovém či pomalejším rytmu jako od MZ.412 či Folkstorm.

Pozvolnější skladby zas nejsou nepodobné kompozicím některých darkambientních alb jeho sólového projektu Nordvargr. Tato, možná jen zdánlivá, nepřílišná originalita však není nijak závažnou vadou na kráse. Album sice nenabízí žádné strhující, překvapivé momenty a nečekané nápadité postupy, ale zaručuje celkem kvalitně zpracovaný materiál svého žánru i dosavadní tvorby obou autorů. Nechce nijak ohromit nepoznanými experimenty v tajemných neprobádaných vodách bezedné hlubiny, spíše čerpá z důvěryhodnější studnice již ověřených dobrých nápadů a triků, která zaručuje alespoň relativně slušný úspěch přinejmenším u věrných vyznavačů kultu všech možných inkarnací Henrika B. Nordvargra.

To ovšem neznamená, že je album zcela nenápadité a bezobsažné. Nelze si nevšimnout určitého příznačného sebevyjádření v podobě výše zmíněného zápasu kontrastů, který se nabízí jako ústřední motiv celého díla. Pod tenkou skořápkou jednotvárnosti po čase začnou vystupovat obrysy hlubších struktur, ze kterých je pak možné vyčíst hledaný smysl počínání tvůrců. Pro lepší pochopení se tedy vyplatí poslouchat Black Snow Epoch znovu a znovu a třeba i tak dlouho, dokud člověk nezačne vidět sníh černě.