Generation of Vipers – Howl and Filth

Špinavá katarze v klubku zmijí
2011
Red Witch Recordings
38:34 (6 skladeb)
atmospheric sludge/postmetal
www.generationofvipers.com

Tak jo, podzim nám sotva plivnul do ksichtu a už má jeden pocit, že se mu pěkně rozhasil dopamin a pokouší se o něj schíza. Ovšem i mlha a nekonečný déšť mají svoje pozitivum v tom, že předznamenávají klubovou sezonu a hned z jejího kraje, konrétně 19. září, zavítají do pražského Finalu těžkotonážní atmosférici Generation of Vipers.

Vážně nemám rád, když za hudbu mluví jména dřív, než hudba dokáže mluvit za ně, ale v případě party z Tennessee se to vyloženě nabízí. Travis Kammeyer hrával v postmetalových Ocoai, žádný terno, ale slušní instrumentalisté. Billy Graves tluče do bubnů v A Storm of Light a dříve taky u psychedeliků U.S. Christmas, to už je kategorie sama pro sebe. A pak ještě zpěvák a kytarista Joshua Holt. To je prostě jen Joshua Holt. Aby toho nebylo málo, zatím stále aktuální desku mixoval Kurt Ballou (Converge) a o mastering se postaral Nick Zampiello (Isis, Torche). Ale pravda, jen tímhle si „zmije“ tričko nenahoní, takže to zkusme trošku obecněji.

Svého času jsem o postmetalu říkal, že je (tak jako u mnoha ostatních žánrů) rozdělený do tří základních proudů – jednak inovátoři, nezaměnitelné pilíře i milá překvapení, kteří se i přes typizací výrazových prostředků stále snaží překvapit, nabídnout další rozměr. Pak jsou tu srdcaři, schopní hudebníci pracující s tím, co funguje a dokáží to p(r)odat – autenticky a upřímně. A v neposlední řadě jsou tu napodobovatelé, nadšenci ve stínu žánrových vzorů, kteří (ne)vědomě rezignují na osobitost a mnohdy nepřekročí ani vlastní stín.

„Jako by si tahle trojice řekla, že co nepůjde skrze myšlenku, to prostě prorazí silou.“

Generation of Vipers považuji právě za ten střed. V podstatě nikdy nepřišli s vyloženě přechytralým, vypointovaným postmetalem, s ničím, čemu se ještě v dobách první a zároveň poslední nahrávky Battle of Mice říkávalo artcore. Debut „Grace“ ještě držel přiměřeně syrový kontrast postrockové akustiky s typicky sázeným sludge riffem, ale už druhá deska „Dead Circle“ stála oběma nohama ve zmíněném středním proudu nekonečných, pozvolna gradujících a dopředu čitelných pasáží. A právě z tohohle ohledu je „Howl and Filth“ jiná, ve svém vyznění překvapivě temná, tektonická. Co na tom, že už jí jsou víc jak dva roky.

Kdepak, už od prvních vteřin úvodní „Ritual“ je jasné, že tady vám nikdo nepoleze do zadku s otázkou: „Dáš si muffin a kafíčko?“, tady se to prostě obejde bez formalit. Jako by si tahle trojice řekla, že co nepůjde skrze myšlenku, to prostě prorazí silou. Ale proč ne, přímočarost je možná právě to, co předešlým nahrávkám scházelo a i když formou nepřekvapí, intenzita je víc než slušná. Příchod Travise se na zvuku kapely jasně podepsal, břitký sludge, ve středním a pomalejším tempu doomově mohutný, jen jedna vyloženě vlídná mezihra a to všechno uzavřené pulzující „The Misery Coil“. Devítiminutovkou, která je přesně tím učebnicovým monolitem, základním stavebním kamenem většiny postmetalových nahrávek poslední dekády. Nic tu není zbytečné, nic tu nepřebývá.

Jednou jsem napsal, že pokud nedokážeš dýchat pro hudbu, bude hudba jen těžko dýchat v tobě. Generation of Vipers prošli výrazovou katarzí, aby se nadechli nad hladinou své přiměřené a neformální temnoty. Žánrově tradiční, chvílemi možná zbytečně skromní, přesto pocitově silní a do jisté míry strhující. Nečekat víc prostě hned neznamená spokojit se s málem.