Franck Carducci – Oddity

V šlépějích velikánů
2011
vlastní náklad
60:56 (7 skladeb)
crossover progressive
www.franckcarducci.com

Svůj debut vydal Franck Carducci na radu kytaristy a zpěváka a svého přítele Steva Hacketta. Taky už bylo na čase, aby materiál, který v běhu posledních devíti let střádal doma v šuplíku, představil veřejnosti. Z reakcí prozatím nevelkého okruhu příznivců lze vyčíst, že realizace této hodinové nahrávky byla pro obě strany velkým zadostiučiněním. Fanoušci jásají a autor se těší všeobecnému zájmu.

Holanďan Franck Carducci se sice na prog-rockové scéně pohybuje už delší dobu, avšak doposud do jejího dění nijak výrazněji nezasáhl. Že jsem narazil na pestrobarevnou prvotinu s názvem „Oddity“, bylo dílem náhody. O to větší překvapení na mě pod pestrobarevným obalem čekalo.

„Těžko říct, zda má vůbec smysl hledat slabší místa a horovat nad tím, že v některé pasáži zní ‚Oddity‘ příliš jako Genesis.“

Jen málokdy se stává, aby muzikant na své prvotině zněl tak vyspěle, jako tomu je v tomto případě. Carducci nejenže exceluje na mnoho nástrojů, ale především předkládá skladatelsky vyspělý a po všech stránkách propracovaný materiál. Motivy jednotlivých skladeb plynule rozvíjí, obohacuje mnohými aranžemi a rytmicky neustále mění. Tím se stopáž písní natahuje do nestandardních délek, ale vůbec ne k jejich škodě.

Vedle tradičních progrockových postupů využívá mnohých triků, kterými zcela přirozeně skladby oživuje a kýženě se mu daří zasáhnout posluchače. Objevují se rozverné jazzové vsuvky, popové melodie i psychedelická rocková sóla. Pomocí bohaté a naléhavé lyriky jednotlivé skladby posluchači doslova tepe do uší a vtahuje ho přímo do děje. Výsledkem je velmi návyková hudba, která má leckdy svou zdánlivou nekomplikovaností blízko k popu. Díky mnohým výletům mimo tradiční rockový záběr a celkově epicky laděné atmosféře skladby působí jako výpravné příběhy.

Těžko říct, zda má vůbec smysl hledat slabší místa a horovat nad tím, že v některé pasáži zní „Oddity“ příliš jako Genesis nebo dokonce nad tím, jestli je Carducci nevlastním synem Dava Gilmoura. Myslím, že i přes jasnou inspiraci u těchto veličin si Carducci na své prvotině poradil s původností své tvorby velmi zdatně a skrývá se v něm potenciál vykročit ve šlépějích výše zmíněných s hlavou vztyčenou. Má evidentní talent a utváření jasného vlastního projevu není ani pro tak nadaného muzikanta záležitostí krátké chvilky. Odvaha experimentovat a nestát na místě by měla být hlavním příslibem pro to, abychom se mohli těšit na další pokračování.