Forgotten Silence: recenze není místem pro urážky

S baskytaristou Krustym jsme si psali v průběhu jara a začátku léta 2012.

Pozice Forgotten Silence na české scéně alternativněji laděného metalu v podstatě nemá obdoby – nemusí o sobě dát roky slyšet, přesto fanoušci vyčkávají, až s něčím přijdou. Kombinace originality a tradičních žánrových prvků jim zaručuje všeobjímající odezvu. A ta je nyní o to hlasitější, oč tvrdší je album inspirované či spíše spojené motivem obžerského filmu „Velká žranice“ od Marca Ferreriho.

Nedávno jste dojeli turné s Dying Passion a zvláště jeho první část provázely trudné zvěsti o ještě trudnější návštěvnosti. Čím si myslíš, že to bylo? Nezůstává vaše pozvolna stárnoucí publikum v teple domovů?
Už když se turné plánovalo, nebyl jsem si jist zařazením měst jako České Budějovice nebo Banská Bystrica – a víceméně se potvrdila očekávání. Z ekonomického hlediska by se bývalo mělo celé turné odehrát v Brně, Ostravě a Praze. Ale my neřešili ekonomické hledisko a byli připraveni na vše, a proto jsme se mohli vydat i do ostatních měst. A upřímně si to celé užít – což se povedlo. Nebylo to „zadarmo“, ale stálo to za to! Koncerty byly fajn, zvláště pro nás, notorické „nekoncertovače“.
My jsme hráli samostatný koncert (tedy ne festival) naposled někdy v roce 2005 nebo 2006. Už nevím, jaká byla návštěvnost, ale je jasné, že doba se mění a o nějakých třech stech lidech jako kdysi si můžeme nejen my nechat zdát. Nechci tady uvádět historky od známých kapel a návštěvnosti jejich koncertů, ale není výjimkou, že na světově známou českou kapelu dojde pět lidí. A popovídat si s majiteli klubů taky není k zahození. A tak se dostaneme k číslům jako dvacet lidí na XindlaX a čtyřicet lidí na Aleše Brichtu. Takže co bychom dnes chtěli!
Jediná scéna, která dnes funguje na vzájemné podpoře vyjádřené návštěvností koncertů, je pravděpodobně grind, hard core nebo snad punk, což je ovšem taky hodně o životním stylu. A možná by mi tohle nejeden organizátor podobně zaměřených akcí vyvrátil. Ale já mám informace takové.
K té návštěvnosti první části našeho turné asi tolik: v Českých Budějovicích bylo kolem devatenácti lidí a v Plzni plus mínus pětatřicet.
Rozhodně ale nemohu říct, že naše pozvolna stárnoucí publikum zůstává doma. Většinou publika byli právě takto „pozvolna stárnoucí“. A přišli! Tohle se opravdu cení. Naopak nepřišli mladí, které nezajímáme, protože jsme ve věku jejich rodičů, a proč by měli chodit na svoje fotry, že? Ale vážně: z hudby nežijeme a nikdy jsme nežili, proto je nám počet lidí celkem fuk a hrajeme pro ty, kteří došli. Ti si zaslouží plnohodnotné vystoupení a ne znuděné vrzání uražených umělců, jejichž jméno neskanduje celý kulturák.

Mezi renomé kapely a hmatatelnou odezvou na to, co dělá, bývá často propast. Myslíš, že má nějaký vliv, když kapela dostane nějakou cenu anebo jí vyjdou pozitivní recenze?
Jedna věc je ocenění kritiky a druhá věc je odezva fans a prodejní čísla. To je jasné. My nikdy nevyprodávali stadiony, takže nemůžeme porovnávat naše pocity s pocity komerčně megaúspěšné kapely. Ale kritika k nám většinou vstřícná byla, to je pravda.
Ceny? Ano, připouštím, že je příjemné dostat nějakou cenu a na pět minut se dostat do záře reflektorů, ale ta stopáž pobytu v ní se čím dál více zkracuje.
Jediný vliv, který má cena na život kapely, je to, že si jí během týdne všimne o pár fans více. Nic víc, nic míň. My nejsme přeborníci ve sbírání cen, ale nějaké Břitvy už máme – a vážím si jich, poněvadž je to cena od fundovaných lidí, kteří do toho tak nějak vidí a za svou cenu se nestydí. Dokážou ji prezentovat a „prodat“ – samozřejmě v rámci undergroundu. Ovšem tato cena nic nemění. Stejně jako Anděl. Cena je to příjemná, ale pokud má cena za kapelu roku nebo zpěváka roku na veřejnosti větší váhu než cena žánrová (nebo je-li tak prezentována), je to o ničem. Organizátoři se tak trochu za žánrovky stydí a tutlají je. Což mi přijde jako jeden velký nesmysl. Mám rád lidi, kteří se starají o andělskou sekci „hard'n'heavy“, ale celá cena tak nějak smrdí. Nemluvě o propírání interpretů samotného pana majitele Anděla na předávacích ceremoniálech.
Větší smysl mají pozitivní recenze. Já sám si recenze čtu a alespoň částečně se díky nim orientuji, případně rozhoduji, zda koupit nebo ne, navštívit nebo ne. Recenze jsou prospěšné a užitečné, ale je vždycky třeba číst jich víc. Více zdrojů, více časopisů. Pokud se člověk řídí pouze jedním médiem, je třeba vědět, že žebříčky a oceňovaná alba nemusejí odpovídat realitě.

„Kdesi v Rock Hardu nebo jiném větším časopise o ‚Thots‘ napsali, že je to spíše jako hudba k pornu.“

Forgotten Silence jsou kapela, která si s věcmi dává na čas, ale nikdo nemá nutkání ji popohánět. Namísto toho posluchači spíše trpělivě vyčkávají, s čím přijdete. Zároveň jste jakousi zárukou kvality i osobitosti. Bez skromnosti a vytáček – jak vnímáš svou kapelu v kontextu české scény?
Forgotten Silence jsou takovou nejistou jistotou, že jednou zase něco bude. Staří UG fans si nás pamatují a vědí, že jsme tak trochu uhozená kapela, která produkuje ne zrovna masově přijatelnou hudbu. A nás to baví. Ale nemůžu být objektivní, takže jestli chceš vědět, jak si stojíme na tuzemské scéně, musíš se ptát někoho jiného.

Tak se tebe zeptám, jaká pozice by vám přišla lichotivá
Dekadentní požitkáři, kteří se ničeho nebojí... Nevím, nikdy jsem o tomto nepřemýšlel a asi je mi to i tak trochu jedno.

Jak vlastně pracujete? Čekáte na impulsy anebo skládáte průběžně a pak dříve nebo později tenhle proces „završíte deskou“?
B je správně. Po albu a kratší pauze víceméně ze setrvačnosti komponujeme. První várku skladeb většinou po čase vyhodíme – a tím se zbavíme vlivů minulého alba. A potom do toho jdeme naostro. Nechce se nám totiž skládat hudbu, která by byla dozvukem právě vydané desky… To posoudíte, až uslyšíte třeba „Dichroisme“, což byla vlastně první nová skladba. Texty píšu průběžně a pouze vybírám takové, které budou splňovat kritéria zamýšleného alba. Celkový koncept se vyloupne tak nějak sám během práce. Možná tomu nějak podvědomě pomáháme, ale neuvědomujeme si, že bychom něco dělali násilně.

Forgotten Silence jsou taky kapelou, o které lze jen stěží slyšet křivého slova. Spíše než „nelíbí“ o vás posluchač, kterého neoslovíte, řekne „nechápu“. Jaké bylo nejprudší odmítnutí, kterého jste se dočkali?
Souhlasím s tebou. Je to spíše o nechápání než o nenávisti nebo radikálním odmítnutí. Také o spoustě hudby řeknu po pravdě, že ji nechápu než bych vyřkl konečný verdikt, že je to blbost.
Nejprudší odmítnutí? Za ta léta jsme dostali hromadu nálepek, přirovnávali nás k mnoha kapelám a musím se krapítek pousmát, když si vybavím údajnou příbuznost s Obituary, Nile, My Dying Bride nebo Opeth. Ale kdesi v Rock Hardu nebo jiném větším časopise o „Thots“ napsali, že je to spíše jako hudba k pornu. Netuším sice, jak přesně to redaktor myslel, ale pro nás je to kompliment. Máme porno rádi a máme rádi hudbu k němu – většinou jde o jazz (smích).

„Fascinuje mě ta uzavřenost mikrosvěta ve vile. Vila, zahrada a město kolem vlastně neexistuje.“

K vašemu minulému albu „Kro Ni Ka“ vám udělal výtečný videoklip Havran. Plánujete vizuální doprovod i k nové desce anebo máte dojem, že klipy jsou spíše přežitý formát?
Klipy jsou fajn. Sice se jimi dá operovat pouze v kyberprostoru, ale tam se pomalu přesunuje vlastně celá scéna. Havranův klip byl skvělý, jeho práce se nám moc líbila (stejně jako jeho klipy pro Apatheiu nebo Dark Gamballe), ale mám neblahé tušení, že nahrávání, vydání digipaku a gatefold LP plus nějaký merch nás i vydavatele celkem vyždímalo. Takže o klipu neuvažujeme. Ale třeba nějaký nadšenec udělá fajn sestřih z „Velké žranice“.

Máš v tom filmu nějakou zvlášť oblíbenou scénu?
Jednu jedinou scénu? To asi ne. Film se mi líbí jako celek a každá, byť sebeblbější scéna tam má smysl. Mám rád tu pohodu prvního večera, kdy chlapíci večeří a promítají si u toho staré diáky. Mám rád návštěvu učitelky s dětmi ve vile. Zvrácenější a animálně uvolněná nálada druhé části filmu má taky hodně co do sebe. Fascinuje mě ta uzavřenost mikrosvěta ve vile. Vila, zahrada a město kolem vlastně neexistuje. Nikdo neví, co se děje pár metrů od zdí jeho domu. Což je něco, co mě fascinuje i v reálu. A nemusí jít o prostor ohraničený zdmi domu, může jít třeba jenom o zvláštní mini-svět v našem podvědomí.
Filmy a knihy nás vůbec ovlivňují – kdysi to byl film „Bram Stoker's Dracula“, potom „Dům duchů“, posléze Kubrickův „Eyes Wide Shut“. Teď je to o něco dekadentnější „Velká žranice“. Myslíme si, že ten film je úchvatný. Čistá dekadence, podaná s grácií a nadhledem. Byť se ve finále nejedná o nijak veselý snímek.

Hudba Forgotten Silence je pro mě zajímavá více v celku než jednotlivostech, až si říkám, zda jsi někdy neuvažoval o vydání desky, která by osahovala jedinou skladbu?
Hm, párkrát mi něco podobného blesknulo hlavou, ale strašně moc jsem si splnil s „Kro Ni Kou“, kde jsou pouhé tři skladby. Vždycky jsem chtěl být u komponování fungující skladby, která bude mít přes dvacet minut. To se povedlo se skladbou „Brighton“, která tuhle stopáž ještě výrazně převyšuje. Ale dělat jednu jedinou věc? Dělat něco tak trochu násilím by asi nefungovalo. Pokud bychom vzali všechny skladby z „La Grande Bouffe“, inteligentně je propojili a tvrdili, že nám šlo o jednu členitou skladbu, asi by na to lidi skočili – ale proč lhát? Asi by to nebyl problém, stejně jako by nebyl problém poskládat „Kro Ni Ku 2“. Ale nevidíme důvod.
Ale víš co? Potěším tě – všechny skladby na „La Grande Bouffe“ jsou vlastně propojeny zmíněnými „bouffes“ – takže jedna dlouhá skladba! Na přeskakující čísílka na displeji nehleď.

„Co si budeme povídat, palicí si člověk zamlátí lépe na Asphyx než na Blotted Science…“

Co bys řekl, že tě nejvíce láká na metalu? Na jednu stranu k němu přistupujete hodně svobodomyslně, ale na straně druhé vzýváte i jeho tradiční polohy.
Metal je skvělá záležitost. Energická, tajemná, agresívní, melancholická… Začal jsem s hard rockem, Deep Purple, Whitesnake, Uriah Heep, postupně jsem přesedlal k heavy metalu a ostatním, mnohem tvrdším odnožím. Nechci si tady hrát na intoše a tvrdit, že pouze free jazz nebo alternativa jsou ty pravé styly...
Já v metalu a v rocku celkově nacházím vše potřebné. A myslím, že mluvím za všechny v kapele. Rock/metal je agresivní, ale dokáže i pěkně vymáchat v depresích. Metal jsou Esoteric, ale i Vader. A když už je v hlavách přebigbítováno, otevřeme šuplík s nápisem ambient, folk, dub step, reggae, blues... Jako v obchodním domě: vše podle momentální potřeby.
Máme rádi novátorské postupy, překrucující všechna zažitá klišé, ale co si budeme povídat, palicí si člověk zamlátí lépe na Asphyx než na Blotted Science, takže v kostce řečeno, baví nás kombinovat obě tváře tvrdé hudby a myslím, že jejich citlivá kombinace neomrzí. Nás tedy zatím ne.

Čas od času o hudbě píšeš pro Pařát – je něco, co tě irituje na recenzích? Něco, co do nich podle tebe nepatří?
Myslím, že v recenzi by nemělo být místo pro urážky. Každá kapela se jistě snaží a svoje demo nebo album předkládá jako vrchol svých momentálních možností. A bylo by asi nemístné se jim nějak posmívat a urážet jejich schopnosti. Snad poradit, upozornit…
Na druhou stranu musím říct, že poslední dobou cítím obrovskou nadprodukci hudby. Kvanta alb a demáčů... Což je v době, kdy se údajně nosiče neprodávají, celkem zajímavé. Negativem této nadprodukce je ovšem spousta průměrných až podprůměrných nahrávek a pro člověka píšícího recenze je extrémně obtížné se v recenzích neopakovat, zvláště pokud se jedná o album, které si už neplánuji nikdy poslechnout z důvodu jeho zaměnitelnosti se stádem kvalitativně obdobných produktů.
O to větší radost je psát o něčem, co je svojské, originální nebo alespoň kvalitní...