Fluff Fest 2012

Srát na les - nebo v lese?
Wojczech, Weekend Nachos, Graf Orlock, Comfort Woman, Rodeo Idiot Engine, Loma Prieta, True Nature, Masakari, Titan, Vaccine, No Turning Back, Daleko, Mobius, Pianos Become Teeth, The Tangled Lines a další
20. - 22. července 2012
Rokycany, Areál sportovního letiště

Na Fluff Fest se dá těšit z různých důvodů. Může to být kvůli kapelám nebo kvůli prostředí nebo z důvodu přítomnosti pouze veganského jídla. Patřím do skupiny lidí, která tam jezdí kvůli všem těmto věcem a ještě něčemu navíc.

Letošní ročník zůstal na osvědčeném místě – v areálu sportovního letiště v Rokycanech. A počasí opět ukázalo během všech tří dnů svoji rozmanitost. Po většinu času bylo oblačno až zataženo s dešťovými přeháňkami. Když už svitla naděje v podobě sluníčka a lidé si s radostí sundávali svršky, za pár chvil začalo znovu vydatně pršet. Počasí bylo vskutku hravé, což k letním festivalům patří.

Němečtí Wojczech sice říkali, že se jedná o grindcore ze staré školy, nicméně musím říci, že v závěrečných deseti až patnácti minutách jejich představení se vůbec nejednalo jen o nějakou bezduchou mlátičku, nýbrž progresivní pojetí daného žánru bez nutnosti se držet hranic. Jednu skladbu dokonce věnovali naší stoleté pěvecké stálici „Chelenke Fondrakove“.

Weekend Nachos nabídli jinou formu grindu, ve které se mísily i prvky hardcoru. Graf Orlock mě zaujali ne ani tak svým cinema-grind žánrem, díky kterému jsme slyšeli téměř neustále útržky z filmů, ale spíše nabídkou dvou zcela různých vokálů. Zatímco kytarista řval do mikrofonu hodně naštvaně, až mu to člověk věřil, hlavní vokalista měl skutečně neotřelou barvu hlasu, až jsem si místy myslel, jestli se nedusí. Jenomže pak zjistíte, že to je jeho styl, jenž se s ničím nemůže zaměnit.

„Kolikrát se posléze stalo, že publikum u tohoto prostoru se zněkolikanásobilo a vytvořilo fantastickou atmosféru.“

Nehrálo se jenom na hlavním pódiu, k dispozici byl opět stan, kde jsem měl pocit, že to častokrát žilo mnohem více než v hlavním prostoru, ale je to dáno jednak skladbou skupin a jednak také intimnějším prostorem, který umožňuje být s kapelou v blízkém kontaktu. Své o tom věděli Comfort Woman, u kterých se pod pódiem strhl velmi živelný taneček.

Potěšila mě přítomnost třetího pódia, takzvané „open stage“. Jednalo se v podstatě o malinkatý otevřený stan, který stál před areálem Fluff Festu, takže pro sledování představení na tomto prostoru nemusel člověk platit vstup na festival. Velice se mi líbil koncept, který prakticky propojuje historii koncertování s aktuálními možnostmi. Nevím, jestli byl zaveden už v loňském roce, nicméně je to skvělý přístup, kdy kapely mohou přijet a zapsat se po dohodě do časového plánu vystupujících. Kolikrát se posléze stalo, že publikum u tohoto prostoru se zněkolikanásobilo a vytvořilo fantastickou atmosféru. Vystupovaly tam pro někoho neznámá, pro jiného známá jména. Nicméně, bezpochyby mohu říci, že v tomto „stánku“ odehrálo svůj koncert patrně největší překvapení letošního Fluff Festu: Rodeo Idiot Engine.

Neskutečně energická show, kdy instrumentalisté hráli na své nástroje strašlivě zuřivě, až nepříčetně. Kytaristovi či baskytaristovi bylo úplně jedno, že jim vypadávaly nástroje z aparátů, prostě hráli dál a nechali se unášet svojí muzikou, čímž přenesli svoji animální energii do sledujících lidí a vznikl opravdu těžko uvěřitelný zážitek. Cítil jsem z nich jistou podobnost s The Chariot, ať už v mathcorovovém pojetí skladeb nebo živém přednesu.

„Stejně jako před dvěma lety se i letos strhl circle pit o poloměru více než deset metrů, který sahal až za zvukaře.“

Každý den měl bezesporu své hudební vrcholy, a to jak subjektivní, tak objektivní a velmi očekávané. Headlineři hráli pochopitelně na hlavním pódiu a jejich vystoupení oficiálně ukončovalo fluffový den, byť jinde ještě probíhala představení až do časných ranních hodin. Z mého pohledu je výběr vrcholů výrazně ovlivněn tím, že jsem každý den přišel o onen očekávaný zlatý hřeb večera, tedy Anchor, Defeater nebo Verse, vlivem večerních odjezdů do Prahy. Rozhodně jsem ale nepřišel o to nejlepší, neboť mně učarovalo několik různých skupin.

Američtí Loma Prieta hráli první den a při postupném zapadání slunce působil jejich set atmosféricky, kdy se v jejich skladbách mísily jemné vlivy post-rocku a nekompromisního hardcoru, všechno zabalené do písní relativně kratších, než by člověk očekával. Co bych určitě neočekával, je vystoupení akustické kapely na hardcorovém festivalu a rozhodně bych u ní už v žádném případě neočekával stage diving, circle pit a moshpit na pódiu. Všechno to způsobil osobitý, inspirativní a velmi působivý koncert True Nature, jemuž dominovala kytara a housle.

Žánru crust neudělali ostudu Masakari, kteří do toho ještě namixovali metal, a těžko se dalo věřit jejich vyjádření, že nejsou zvyklí vystupovat před takovou masou lidí, protože vypadali moc přirozeně. Více než solidní zastoupení měl v kapelách Titan a Vaccine post-metal. Druzí jmenovaní hráli ve stanu a vysloužili si velmi hlasitý potlesk. Čistý hardcore představili opět po dvou letech nizozemští No Turning Back, u kterých mně přijde, že mají stále více fanoušků. Na deskách nemusí někomu imponovat, ale naživo nikdy nezklamou. Stejně jako před dvěma lety se i letos strhl circle pit o poloměru více než deset metrů, který sahal až za zvukaře.

„Tentokráte si stan postavila i organizace Vegan Fighter, jejímž hlavním posláním je ukázat lidem, že vegani nejsou vyzáblí, a že mohou být úspěšní profesionální sportovci.“

Třetí den nabízel rozličné přístupy k počtu a rozestavení členů v uskupeních. Čeští Daleko měli dvě vokalistky, které se střídaly v projevu, a nabídli jako první vystupující nedělní skupina velmi emotivní projev, který možná trochu překvapivě sklidil velký ohlas. Kapele Mobius zase pro změnu stačilo vystupovat ve dvou a vznikl z toho takřka nekonečný set v pozitivním slova smyslu. Na velkém pódiu nezklamali post-hardcoroví Pianos Become Teeth. Nicméně co si budu nejvíce pamatovat z tohoto dne, je vystoupení německých The Tangled Lines, o kterých bylo známo, že jedou své poslední turné a pak končí.

Velmi krátké skladby byly nasáknuté pozitivním hardcorem s thrashovou příměsí a nezvykle ukřičeným ženským hlasem, který se stává jakýmsi poznávacím znamením této kapely. Právě frontwoman drážďanského uskupení je důvod, proč to na jejich vystoupení tak šlape. Výřečná dáma s vtipnými komentáři se nebojí hovořit na veřejnosti o některých tabuizovaných tématech. Sama si skočila do diváků, odkud zpívala.

Kdo Fluff Fest zná alespoň povrchově, ví, že tento festival není jenom o hudbě. Kolem areálu je rozeseta spousta stanů: trika, gramodesky, CD, kazety, placky, buttonky – to všechno je povinností. Stejně jako čistě veganské jídlo, přednášky a promítání. Tentokráte si stan postavila i organizace Vegan Fighter, jejímž hlavním posláním je ukázat lidem, že vegani nejsou vyzáblí, a že mohou být úspěšní profesionální sportovci. Hlavním propagátorem na festivalu byl jeho častý účastník Jan Müller, mistr světa v Muay Thai v supertěžké váze a rovněž také člen obskurní metalové kapely Tisíc let od ráje. Lidé se mohli podívat na exhibici kickboxu, thajboxu či MMA a posléze si i některé techniky pod dohledem profesionálů vyzkoušet.

„Nezáleží na tom, jestli je festival o veganství, antifašistické propagandě, zkrátka o čemkoliv. Vždycky to bude o jednotlivých lidech a jejich chování.“

Festival v Rokycanech se opět povedl, letos jej dokážu snad ocenit více než před dvěma lety. Znovu se potvrdila přátelská atmosféra, kterou je Fluff Fest známý. Jediné zaznamenané mínus, jdoucí nikoliv na vrub pořadatelům, si ale nenechám pro sebe. Tenhle festival má pouze pár vypsaných (nikoliv nepsaných) pravidel, která byla u vchodu do areálu dobře čitelná i pro člověka hůře vidícího. Opravdu jich bylo jenom pět nebo šest a stejně někteří lidí porušili až na jedno úplně všechny.

Nezáleží na tom, jestli je festival o veganství, antifašistické propagandě, zkrátka o čemkoliv. Vždycky to bude o jednotlivých lidech a jejich chování. Byl jsem v lese a viděl totálně nechutné smetiště plné hoven, sraček, vložek a krvavých tampónů. Organizátoři přitom prosili, abychom nesrali v lese, nepřecházeli přes runway, udržovali čistotu v areálu, nekempovali na pódiu a nekouřili ve stanech pro lidi. Jediné, co jsem neviděl porušovat, bylo nekempování na pódiu, ale nebyl jsem tam neustále, takže nevím.

Není zase tak těžké držet chvíli odpadek v ruce, než půjdu kolem popelnice, nebo si jej na chvíli schovat u sebe a pak to hromadně vysypat tam, kam to patří. Když to udělá více než tisíc lidí na hrozně malém prostoru, není divu, že to tam potom vypadá jak ve chlévě. Asi je dost „hustý a punkový“ házet kolem sebe odpadky. Inu, blbcům prostě neporučíte.