Floex & Musetta

Přátelské volání z jiných světů
31. ledna 2012
Praha, Palác Akropolis

Tomáš Dvořák je z lidí, které je těžké nemít rád. Talent ve spojení se skromným šibalstvím není něco, čemu by se dalo posmívat. A když k tomu připočteme „Zoryu“ – jedno z nejvíce ceněných alb minulého roku – je zaděláno na oprávněný obdiv. A co teprve při setkání (naší) tváří v (jeho) hudbu.

Dvořák alias Floex totiž zjevně tvoří z přirozeného nutkání, které neobnáší „závazek“ v pravidelných intervalech vydávat desky nebo cokoliv takto lámat přes koleno. A něco podobného se týká i koncertů, které pečlivě připravuje a stylizuje, díky čemuž jeden ani nemůže být jako druhý. V pražském Paláci Akropolis, kde se mimo jiné „Zorya“ i křtila (horkým čajem), stála za papírovou jedinečností účast italské kapely Musetta, která se na albu podílela, a taky pódiová výtvarná supervize Veroniky Vlkové, kterou už mohli zažít návštěvníci Přehlídky animovaných filmů v Olomouci.

Kouzlo hudby Tomáše Dvořáka je vlastně vystihnutelné i prostřednictvím počítačové hry „Machinarium“, díky které ho objevilo tolik posluchačů, včetně autora těchto řádků. Totiž: „Machinarium“ je okamžitě okouzlující, ale zároveň postavené tak, že nikdy nezačne iritovat přílišnou podbízivostí či roztomilostí. A je nesmírně chytré, vrstevnaté a vzplanutí k němu se neomrzí. Trvale silná láska, dalo by se říct. A že to je dětské? Ale kdeže – jen nesmírně hravé. A umožňující neustále v okouzlení něco objevovat. Nyní předchozí řádky zkopírujte a vložte do charakteristiky „Zoryi“, jakož i jejího živého předvedení.

„Stejně tak je i při živém provedení radost kolísat z veselí do smutku, který však nedrásá.“

Pražský koncert kolísal mezi euforickými stavy (opojný klarinetový dvojboj ve skladbě „Casanova“), hlubokou emocionalitou („Veronika's Dream“) a celkovým uhranutím, když se samply vrstvily na živé perkuse a trubka se objímala s nočními náladami jako od The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. A do toho Dvořákova nesmělá mluvená intermezza, která podtrhovala lehce nerdovské kutilství, jež je z jeho hudby tak přirozeně patrné.

Skladby na albu „Zorya“, které bylo nominováno na Apollo, Vinylu a dost možná zaboduje i v žánrových Andělech, probouzejí množství emocí, které jsou dostatečně pestré navzdory tomu, že je zaštiťuje jakási mírně optimistická melancholie. Stejně tak je i při živém provedení radost kolísat z veselí do smutku, který však nedrásá. Asi jako když v prvním příběhu Wallace a Gromita zůstane starý sporák na Měsíci sám, ale zato si pořádně zalyžuje.

Do výše nadhozeného seznamu nástrojů a postupů patří i vklad italské Musetty, která skladby na „Zoryi“ bezesporu obohacuje, stejně jako dvojice klarinetů obohatila na oplátku její sólové vystoupení. To se jinak žel odehrávalo v duchu poněkud monotónní líbeznosti a mírně naivního očarovávání. Kontrabas vnášel do vystoupení příjemný barový odér, který však přebíjelo rozkošnické sebedojímání.

„Musetta se snaží působit přitažlivě a záhadně zároveň, ale nedaří se.“

Její vystoupení plynulo příjemně (až moc) a nejedna slečna na závěr svému pánovi řekla „Ježiš, to bylo ale hezký.“ a pak si koupila cédéčko. Koncertu však chyběl jakýkoliv druhý plán, který by ho udržel v paměti. Zato rozkvétajících poupat a sestřihů ze starých filmů, které zde měly zastoupit iluzi starých dobrých časů, bylo až příliš.

Musetta se snaží působit přitažlivě a záhadně zároveň, ale nedaří se – trik už byl totiž dávno prozrazen. To Floex nabízí k rozlousknutí nejedno opravdové tajemství, a také proto dokáže vábit a zážitek z poslechu jeho hudby přetrvávat.

fotografie: Daniela Neumanová