Flea – Helen Burns | John Frusciante – Letur-Lefr

Experimenty s papričkami

Snad náhoda tomu chtěla, že v horizontu jednoho měsíce spatřila světlo světa sólová minialba hned dvou klíčových postav jedné z nejúspěšnějších rockových sestav současnosti, Red Hot Chili Peppers. Zatímco kytarista John Frusciante kapelu opustil podruhé a nejspíš nadobro v roce 2009, Flea je dodnes energickým motorem kolektivu a nepřehlédnutelnou postavičkou na pódiu i mimo něj.

Důvodů, proč vměstnat obě EP pod stříšku jednoho článku, se najde spousta. Krom toho nejzřetelnějšího, tedy příslušnosti obou muzikantů k „papričkové“ rodině, mají oba výtvory společné také to, že se jedná o vysloveně experimentální nahrávky jak z hlediska struktury skladeb, tak instrumentace, které nemají s tvorbou Red Hot Chili Peppers společného zhola nic. Ba co víc – dokonce zde oba hudebníky takřka neuslyšíme hrát na jejich primární nástroje (nebo alespoň ne tak často, jak bychom očekávali). I v případě, že by si posluchač ze zkoumání oněch dvou nahrávek nic neodnesl, zůstane mu alespoň poznatek, ze kterých gejzírů tryskalo kreativní pnutí RHCP po většinu jejich plodné kariéry.

Flea – Helen Burns
2012 vlastní náklad

Pokud Michael „Flea“ Balzary zrovna neobjíždí zeměkouli v rámci turné, netrénuje maratony či nesleduje basketbalové západy Los Angeles Lakers, věnuje se naplno práci pro Silverlake Music Conservatory – hudební školu otevřenou talentovaným dětem bez ohledu na jejich finanční možnosti. Těžko říci, jestli by se bez tohoto bohulibého projektu jinak muzikálně „vyblbnutý“ Flea pouštěl do vydávání sólového materiálu – ale faktem zůstává, že výtěžek z prodeje sólového EP „Helen Burns“ půjde na účet přímo konzervatoři. „Helen Burns“ je distribuováno online a v limitované edici na vinylu, tudíž i formálně působí jako kolekce domácích experimentů. Kdo si však může dovolit říct, že mu na home-made nahrávkách hostuje Patti Smith?

Flea sám upozorňoval kupující, že muzika na „Helen Burns“ je dost obskurní – a rozhodně nemluvil do větru. Nejen na základě tohohle tvrzení jsem si před puštěním EP představoval, že půjde o nějakou beefheartovsko-zappovskou free jazzovou exhibici, ale jak už to u očekávání bývá, mířil jsem úplně vedle.

Hned první skladba „333“ má zádumčivý úvod ve stylu Bohren und the Club of Gore, ale časem se přehoupne do něčeho, co zní jako Hella, jejíž pokřivenou páteř Flea narovnal svěrákem a bicím automatem. Ani v případě dalších skladeb nemůžeme mluvit o jasné struktuře, spíše o sledu motivů a zvukových plochách, které se někdy navzájem prolínají a doplňují, jindy spolu zase kontrastují. Trubka, baskytara, automatické bicí, syntezátory, piáno i smyčky vokálních sborů – vše vhozené do šejkru a zuřivě protřepávané v naději, že se to nakonec spojí.

A světe div se, Fleovo EP nakonec zůstalo jen kousek před potleskem – a uznalé pokývání hlavou si zaslouží každopádně. Kompozice většinou netrvají tak dlouho, aby stihly vyznít do prázdna či působit jako bezcílný sestřih na harddisku naakumulovaného balastu, naopak dávají smysl a třeba hlasem Patti Smith podbarvená titulní skladba se skutečně podobá pěkné klavírní písničce. Když z „Helen Burns“ odlíčíte make-up obskurnosti, najdete pod ním docela přívětivý úsměv. Což je vlastně víc, než by si v případě desky bez jakýchkoli jiných ambici, než vydělat nějaké ty dolary pro mladé talenty, mohl posluchač přát.
7/10

„Pokud jste příznivci Frusciantova kytarového umu, EP ‚Letur-Lefr‘ (které předchází vydání regulérního alba) vás v tomto ohledu moc nepotěší.“

John Frusciante – Letur-Lefr
2012 Record Collection

Onehdá skladatelsky hyperaktivní John Frusciante si po svém odchodu ze sestavy Red Hot Chili Peppers asi potřeboval dát pořádně dlouhý oraz. Není divu, u člověka s Frusciantovými životními zkušenostmi je skoro zázrakem, že ještě nedošel do fáze spirituální obrody „pálím kytaru a stěhuju se do Grónska“ – naopak, jak se ukázalo, prozkoumávat rozličné muzikální zátočiny hodlá i nadále. Poté, co utichl humbuk kolem loňského alba Chili Peppers a věčné srovnávání, nakolik spolehlivě nahradil Fruscianta Josh Klinghoffer (což nemohlo být příjemné ani pro jednoho), přihlásil se Frusciante znova o slovo.

Pokud jste příznivci Frusciantova kytarového umu, EP „Letur-Lefr“ (které předchází vydání regulérního alba) vás v tomto ohledu moc nepotěší. Frusciante věnoval poslední léta tomu, aby si splnil (údajně) dávný sen stát se producentem elektronické hudby a dle jeho vlastních slov ho tradiční písničková forma momentálně již příliš nezajímá. V kontextu jeho předchozí tvorby sice není hudba na „Letur-Lefr“ obrácená úplně naruby, nicméně se jedná o dost radikální řez, po kterém se nepřipravený posluchač dost možná s vyjeknutím chytne za krvácející ucho.

Na albu sice uslyšíme Frusciantův vokál i efekty nasosané komáry kytar, ale prim tentokrát hrají syntezátory střídající barvitě spoustu poloh, přičemž ty lepší evokují třeba novější Depeche Mode a ty horší muziku z edukativní videokazety o minerálech pouštěné žákům základních škol. Krom toho doprovází synteticko-kytarové orgie uměle znějící beaty a taky docela dost rapu – o nějž se naštěstí nepokouší Frusciante, ale jako nečekané překvapení hostující RZA z Wu-Tang Clan a další rappeři.

Celá deska zní jako kompromis mezi Frusciantovou dosavadní tvorbou (jíž jsem velkým příznivcem) a něčím, o co by se velmi rád snažil, ale některé návyky jej drží zpět. „Letur-Lefr“ pak kvůli tomuto rozporu nepůsobí ani jako most mezi dvěma epochami, spíš jako olejová skvrna neschopná smísit se s podkladem, který kdysi tak příjemně nadnášel. Ač hází různobarevné odlesky, pohled na ni mě pořád trochu irituje.
4/10