Flash the Readies - In Belvedere
Poslední dobou se mi celkem pravidelně potvrzuje fakt, že ten, kdo říká, že u nás nemůžou vzniknout se zahraničím srovnatelné kvalitní kapely, není prorok, ale hudební ignorant. A platilo snad vždycky, že ty lepší věci to na vás nekřičí, ale musíte si pro ně dojít sami.
Nemyslím si, že by to koncepční desky měly v dnešní době nějak zvlášť lehké. Absolutní přesycenost a nekonečné množství hudby, kterou máme k dispozici, ústí do hyperrychlé konzumace hudebních nahrávek, na které kolikrát mnohem déle čekáme, než je ve finále posloucháme.
A koncepční desky, které ke svému docenění potřebují čas a ochotu se do nich maximálně vnořit, stojí ve zcela okázalém protiproudu. Mimochodem, koncepčnost desky může též velmi snadno maskovat její nedostatky. Je totiž vždycky těžké říct, zda čas věnovaný poslechu skutečně odkryl skryté perly nebo naše uši pouze dostatečně paralyzoval. Každopádně už za tenhle pokus si zaslouží olomoučtí Flash the Readies uznání, jen si osobně nejsem pořád úplně jistý, na čem s jejich novou deskou „In Belvedere“ vlastně jsem. Jediné, co ovšem můžu s jistotou říct, je, že se mi líbí.
Parta kolem Tomáše Valenta po personálních i zvukových rošádách začíná prakticky od začátku (jinak má ale za sebou LP a dvě EP) a její nová podoba je minimálně sympatická. Nepomáhají si totiž, tak jako hodně mladých kapel u nás, trendy, které teď jakože frčí, a které by je snáz dostaly do povědomí. Flash the Readies stojí zcela mimo a zcela sami. Což bychom mohli brát i v tom druhém, ne zcela pozitivním slova smyslu. Respektive kapela, která se rozhodla jít vlastní, nikým nerušenou cestou, musí mít arzenál dobrých nápadů, aby mohl z respektu vzniknout obdiv. U Flash the Readies jsem někde na půli cesty.
„Tíživé klima nespravedlivého osudu za vraždu milované neprávem odsouzeného zde dýchá z každé minuty.“
Svým zvukem a vlastně i svými slovy vybavují škatulku „rock“ všemožnými předponami od „alt“ po „post“, a i když se ve výsledném zvuku bude nejčastěji vznášet leitmotiv Pink Floyd, Flash the Readies s jejich odkazem nijak neexhibují a naopak se jim daří prezentovat vlastní rukopis. Je paradoxní, že největší klad této desky s sebou přináší také její největší nedostatek. Koncepce je totiž nadstavbou, která vyžaduje pozornost a trpělivost, zároveň by ale měla být schopná svůj příběh odvyprávět poutavým způsobem.
„In Belvedere“ je bezpochyby kvalitní deskou, některé její kapitoly ale spíše jen ukazují ne úplně podstatné věci, místo aby je nějak převyprávěly, a spíš působí jako atmosférické intermezzo. Ostatně atmosféru desce v žádném případě upřít nelze, až mi naopak přijde, že jí je podřízeno téměř vše. Tíživé klima nespravedlivého osudu za vraždu milované neprávem odsouzeného zde dýchá z každé minuty a motivy odcizení i zvrácené neochoty okolního světa cokoliv pochopit z toho vyznívají více než srozumitelně. Možná i to je důvod, proč si desku vždy pouštět jako celek namísto solitérního ukájení nad jednotlivými skladbami. A to i přesto, že několik jich skutečně vyčnívá („Burden (We Share)“, „Elevate“, „Escapist“, „Encounter“).
Oč je ale „In Belvedere“ vyzrálejší a vypracovanou deskou, o to víc zamrzí, že je její psychedeličnost dávkovaná s tak přísnou opatrností a nikde se nerozjede naplno. O jejích kvalitách nicméně nelze mít pochyb, a ač nemůžu zaručit, že to bude vaše nová nejoblíbenější nahrávka nebo že si jméno Flash the Readies necháte vytetovat na záda, nebude poslech „In Belvedere“ nikdy ztrátou času. Naopak. Šance, že si vás získá, je mnohem větší, a až budu za půl roku lozit po žebříčku českých desek roku, budu na tuhle partu z Olomouce myslet.
