Five Seconds to Leave + Manon Meurt

Rozdíl mezi dnem a nocí
hosté: Mud from Heaven, Arven
9. listopadu 2013
Broumov, klub Ambra

Návrat Kryštofa Meiera po necelých třech letech z ciziny by býval byl sám o sobě pro broumovské podzemí událostí prvního řádu. Jenže nebyl by to Kryštof, kdyby se neoslavil koncertním večerem. Stejně jako v dobách před jeho odletem do Irska i tentokrát jako pořadatel angažoval rovným dílem jak zástupce zdejší pralesní ligy, tak pozoruhodná jména tuzemského hardcoru.

Můj plán se o hodinu zpozdit a elegantně se tak vyhnout úvodnímu koncertu Arven byl už předem odsouzený k nezdaru. Kryštof a jeho kamarádi jako obyčejně nikam nespěchali, tudíž se nezačalo hrát v šest, nýbrž až po sedmé. Bylo by nepoměrně snazší jmenovat, co se teprve šestnáctiletému zpěvákovi a kytaristovi Martinu Ducháčovi a jeho přibližně stejně starým nahrávačům nepovedlo, než to, co lze pokládat za úspěch, a proto se raději dám cestou většího odporu. Z Arven přímo čiší odhodlání na sobě tvrdě makat a probít se až na vrchol, byť stále jen z jejich kapelníka. Oceňuji i to, že se vybodli na kostýmy jak vystřižené ze školní besídky. Je však jisté, že mají-li se vymknout okresnímu měřítku, čekají na ně i jejich rodiče jak nejméně tři roky výdajů a galejí s nejistým výsledkem, tak vzpoura takřka vůči všemu, co kdy od Alice Coopera a slavnějšího strýčka Thoma z Imodia odkoukali.

Ani Mud from Heaven bohužel nelze brát vážně. Smějí si sice blahopřát ke zručnému bubeníkovi, o trochu víc koncertují a snad i díky tomu už nejsou tak prkenní jako před rokem, ale pouze za to se metály neudílejí. Chytrých horákyní, které jsou trošku ono a drobet tamto, jen ne samy sebou, jsou mezi tuzemskými kapelami myriády.

„Jsem si jist, že kdyby Arven a Mud from Heaven oželel a zaštítil se toliko vlastním renomé, pořídil by lépe.“

Tomu, jak zaujmout a lidem energii dodávat a ne ji z nich vysávat, se broumovské „Bahno z nebes“ mohlo přiučit od podobně introvertních Manon Meurt. Je pravdou, že zásluhou Mud from Heaven měla tato shoegazeová čtveřice velmi výhodné výchozí postavení. K úspěchu by jim bývalo stačilo nedělat začátečnické chyby. I tak mě ale dostali a katapultovali zpět v čase do doby, kdy jsem jako prvňáček ve školní družině mlčky poslouchal gramofonovou desku s Andersenovým „Děvčátkem se zápalkami.“ Zoufalství na ulici Kodaně umrzajícího dítka v předvečer nového roku se rázem stalo stejně jako tenkrát zrovna tak hmatatelným jako liché naděje, vkládané do každé z dohořívajících sirek. Tisíceré díky za tu beznadějí oplývající volnou asociaci, nezapomenu, jen – nebyla by ještě jedna krabička?

Naproti tomu ve vystoupení postmetalových Five Seconds to Leave bylo pro soucit a venkoncem i humanitu asi tolik místa jako v rozbouřeném oceánu, sopečném výbuchu nebo nelítostně pomalých horotvorných procesech. Z aparátů se na nebožáky před ochozem téměř bez přestání valila erozí jen neznatelně opracovaná zvuková suť. Každý pohyb v tomto závalu byl v témže okamžiku vrcholným vzepětím lidské vůle i bezcenným gestem vzdoru. Nikdo ale během pěti sekund neodešel, naopak zvědavců valem přibývalo. Aby ne. FSTL ani tentokrát nezklamali a mimoděk vcelku oprávněné položili tutéž otázku, kterou si asi před třemi sty padesáti lety kladl jezuita Bedřich Bridel: „Co Bůh, co člověk?“

Kryštofova snaha o to, aby se mu akce zaplatila, je stejně pochopitelná jako je chvályhodná podpora domácích kapel. Přesto si nemyslím, že by nutně musel podporovat každý lokální produkt. Jsem si jist, že kdyby Arven a Mud from Heaven oželel a zaštítil se toliko vlastním renomé, pořídil by lépe. Nejenže by se zplodiny pubertálního ducha důsledně nemíjely s hlubokými poselstvími posledních dvou kapel. Ani by nedocílil nepříjemně ostrého kontrastu mezi Arven a Mud from Heaven na jedné straně a Manon Meurt a FSTL na druhé, který byl stejný jako mezi dnem a nocí.

fotografie: Tomáš Šrejber