Fair to Midland – Arrows & Anchors

Krásně bláznivé odpoledne v krajině za zrcadlem
2011
E1 Music/Season of Mist
56:16 (15 skladeb)
alternativní rock/prog rock/metal
www.fairtomidland.com

Minulou deskou (zkráceně jí říkejme „Fables from a Mayfly“) texaští Fair to Midland vyvolali značné chvění u pozornějších fanoušků nekonvenčního tvrdšího rocku. Vypadalo to, že může jít o výraznou „next big thing“. Teď vyšlo „Arrows & Anchors“, podle oficiálních statistik celkově čtvrté, ale ve skutečnosti druhé „opravdové“ řadové album.

I když z pozice posluchače, který si v minulost ke kapele vybudoval příznivý vztah, je na novince všechno v pořádku, různé signály napovídají tomu, že cesta k pomyslným vrcholkům bude pro Fair to Midland spletitější. A možná je čeká spíš osud do jisté míry nepochopené a (jakkoli nemám to slovo moc rád) kultovní party pro užší okruh nadšenců.

FTM netvoří nic převratně originálního. Co chvíli můžete mít u jejich muziky šimravý pocit v zátylku, který vás nutí odhalovat podobnosti a paralely. Je to ale ten typ kapely, která namísto usvědčení z plagiátu odchází naopak povznesena, protože dokáže všechny vlivy stmelit k osobitému obrazu. Nedávný crossover, starobylost prog/art rocku, místy metalová razance a drive, chvílemi skoro emo feeling, epický synti-symfo-pomp, někdy lehká psychedelie, jindy vzdušný kytarový retro pop…

„Když ji ale přijmeme jako přirozený krok dnes už vlastně zavedené kapely, těžko desce něco zásadního vyčítat.“

Křehká až éterická poletavost přirozeně kontrastuje s dynamickými návaly energie a ani k tomu většinou není nutné sahat po nějaké prvoplánové hrubosti. To vše zůstalo v platnosti od minula, novinka je (jak se s odstupem pár let sluší) nádavkem jakoby kompaktnější, vyladěnější, zralejší, zvukově sytější a snad i melodicky důmyslnější. Přesto oproti „Fables“ postrádám cosi esenciálního, co tak často ze svěžích nových objevů dělá událost, která chytne za vnitřnosti, a na dalších deskách se to bolestně vytrácí vlivem zvýšených očekávání, svazujícího vědomí vysoké laťky a kdo ví čeho ještě. S velkou lítostí musím připustit, že tohle prokletí neminulo ani Fair to Midland.

U minulé desky jsem hýřil slůvky jako „šťavnaté, rozverné, neokázalé, civilní“. „Arrows & Anchors“ vedle toho působí o něco racionálněji, ukázněněji, někdy jako by se kapela cítila trochu sešněrovaná tím, jak jde naproti obecné líbivosti. Přitom když jsem po netu dohledával ohlasy, až příliš mnoho jich odráželo různou míru nepochopení a nevstřebatelnosti – jedna z přívětivějších nálepek zněla „schizofrenní prog rock“.

Nabízí se volná asociace, v níž se odráží jisté mimoňství a svérázné poetično, kterým je identita kapely prostoupená. Podobnou auru lehce provokující přitažlivosti dokázali před pár lety vyzařovat Trail of Dead, ještě dříve pak třeba Galactic Cowboys. Až zpětně mi došlo, že v obou případech jde shodou okolností taky o skupiny z Texasu. Především jsou to ale kapely, které – každá v dobovém kontextu (např. GC rozvíjeli svou kapelu v dobách doznívajícího glam metalu, vrcholící éry Guns'N'Roses a rašící vlny grunge, zatímco FTM fungují v čase všemožných retro, neo- a post-) – dokázaly určitou část publika nadchnout a pobláznit, zpětně ale musíme připustit, že se od nich asi čekalo víc.

U Fair to Midland ale rozhodně není a ještě dlouho nebude čas na bilancující závěry. A tak nechme přehnaného filozofování a hledání nicotných slabin. Možná jste taky od „Arrows & Anchors“ čekali ještě trochu víc. Když ji ale přijmeme jako přirozený krok dnes už vlastně zavedené kapely, těžko desce něco zásadního vyčítat. Zvlášť když se necháte rádi zlákat k epickým projížďkám neobyčejným muzikálním světem, který ze všeho nejčastěji připomíná pohádkovou krajinu za zrcadlem.