ExSxMx – E.S.M. | eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

Mostečtí Eine Stunde Merzbauten svým názvem navazují na světové veličiny industriální a noisové scény a personálně na již neexistující domácí fenomén Napalmed, jehož vysoko navršené hromady vydaných záznamů vyděsily stovky nebohých posluchačů.

Nahrávka ukrytá pod zkratkou ExSxMx a nazvaná E.S.M. představuje až po okraj zaplněný disk, šířený v obalech ručně polepenými nejrůznějšími proužky či vším možným. Kompozice podivných názvů typu Evu svrbí míca tvoří místy spíše decentní ruchy, jindy se měnící v trochu intenzivnější kravál a randál. Prostorově ovšem dominuje více než čtyřicetiminutový a zde zjevně vrcholný útvar Elementary School Mumlases, jenž se spoléhá na disharmonicky znějící saxofon, duní mocnými explozemi a vrcholí ukázkově odpudivou totální kakofonií.

Jestliže Radek Kopel se prezentuje coby „R. kybic – turbo as sistance“, pak se určitě netřeba obávat sterilizovaného pop rocku, za což ručí Exkluzivní spolek mistrů činící „ryky a kovery“, jakož i fakt, že „all sounds sponzorhnet, enčired, čechred báj ekvalizöry, kompresůry a mnoholi mašinen“. Sice to trochu kazí použité housle, respektive „číže ste husličky chčijé“, ale dejme tomu, že i na úplném okraji hudební sféry možno vyslechnout též cosi přívětivějšího.

„Coby pouhá hluková kulisa k jiné činnosti je to téměř k nepřečkání. Ovšem jako ta nejokrajovější alternativa k běžné hudbě naopak ideální.“

Další počin, tentokrát označený coby eE eS eM, nese název ByloNebyloRybaNaruby a v souladu s obalovým motivem i názvy kompozic je slepen plastovou rybičkou. Nejprve dochází na dva delší živé záznamy, tedy „výsledek koncertu, jak nakonec dopadnul“, a poté do převážně bezejmenných sedmadevadesát částí rozdělenou studiovou „podobu koncertu, jak znít mohl“.

Pro obě vzájemně související součásti platí, že z plně očekávaného hlukově improvizačního chaosu soustavně vystřeluje ostře pronikavý ryk freejazzového saxofonu, který ve vzácnějších momentech opouští hodně převažující disharmonické znění a zcela nepatrně či náznakově nahlíží i do relativně libozvučnějších poloh, byť pořád ještě notně vzdálených nejen střednímu proudu, ale také obvyklé alternativní hudbě. Nadprůměrná nápaditost, kompoziční členitost a interpretační vyzrálost jsou ale rysy, jež mluví v prospěch tohoto jinak prapodivného konání.

Tradiční úvahu o neposlouchatelnosti toho všeho lze změkčit překvapivým zjištěním, že při alespoň nějaké porci potřebné vstřícnosti se to přežít možná dá, byť doporučeně jen jednou, maximálně snad dvakrát, protože i coby pouhá hluková kulisa k jiné činnosti je to téměř k nepřečkání. Ovšem jako ta nejokrajovější alternativa k běžné hudbě naopak ideální.