Exit Ten – Give Me Infinity

Podruhé a znovu s hlavou vzhůru
2011
Deep Burn Records
52:20 (11 skladeb)
alternativní rock/metal/post-hardcore
www.myspace.com/exitten

Když před třemi lety vydali talentovaní Angličané Exit Ten překvapivý debut „Remember the Day“, recenzenti z mediálních metalových gigantů Kerrang! nebo Metal Hammer z nich byli po právu unešení. Nyní mají Exit Ten znovu šanci oblouznit rockové obecenstvo, na světlo se totiž dostává jejich druhé velké album a opět se jedná o fantastický hudební zážitek.

To, co stavělo předchozí desku nad pouhou mladistvou zalíbenost v dravějším rocku, byly především výrazné kompozice s takřka epickou myšlenkou, citlivě vystavěnými melodiemi a dominantními zpěvy. Odraz tvrdého kytarového zvuku a návykových uvolněných momentů kraluje muzice i tentokrát a opět se podařilo úspěšně spojit zdravé rockové harmonie s hardcorovou intenzitou.

Produkci kapely definitivně charakterizuje bohatý kontemplativní zpěv Ryana Redmana, jemné kytarové tóny a hrubé textury baskytary a bicích. Muzikantům se líbí moderní agresivní sound, ale nesměle se noří také do post-hardcorových vod, především pak v okamžicích, kdy popustí uzdu svých fantazií a písně naberou rychlost a nešetří emotivností. Aby toho nebylo málo, mladíci překvapují také romantickým vyzněním houslí v jinak docela energickém songu „Suggest a Path“ nebo nečekaným přiznáním Redmana v písní „Mountain“, že má rád Poison a Guns N' Roses.

„Album popírá i ve filmovém světě často rozšířený názor, že druhé díly jsou zpravidla horšími.“

I ve chvílích, kdy zabřednou do pomalých ponurých skladeb typu „Lion“, uchovávají si rockovou příslušnost. Přirozená vášeň a zápal je cítit nejenom z tvrdých svižných písní, ale i z nálad klidnějších a skupina tak nemá s přechodem k větší melodičnosti sebemenší problém. Podobnou přirozeností při přesunech od brutality k něžnosti kdysi oplývali Killswitch Engage, ale oproti nim jsou Exit Ten snad ještě dramatičtější.

Album „Give Me Infinity“ je výborným pokračováním jejich úspěšné prvotiny a popírá i ve filmovém světě často rozšířený názor, že druhé díly jsou zpravidla horšími. Radiohead už kdysi dávno navázali na zdánlivě nepřekonatelnou desku „OK Computer“ počinem „Kid A“, kterým všechny pochybovače rázně umlčeli. A podobné srovnání mě napadá i u této party, která ukazuje, že je stále schopná se překonávat.