European Eclipse Tour

Autentičnost je lepší než divadýlko
Animals as Leaders, Veil of Maya, Betraying the Martyrs, Structures, Volumes
28. dubna 2012
Praha, Rock Café

Koncertu kapel, které spojoval djent, vévodili Animals as Leaders a Veil of Maya, ostatní deathcorové kapely naživo publikum rozpumpovaly, ale výraznější stopu nezanechaly.

V sobotu se v Praze spojila turné Animals as Leaders s European Eclipse Tour, která přivezla headlinující Veil of Maya spolu s Betraying the Martyrs, Structures a Volumes. Vildhjarta, na kterou jsem měl velký zálusk, si bohužel vzala den volna. Proslýchá se, že se tak stalo z důvodů exkluzivity jejich vystoupení na letošním festivalu Brutal Assault. A spojení těchto kapel nebyla náhoda. Zatímco většina skupin z European Eclipse Tour vydává u Sumerian Records a AAL jsou ve stáji Prosthetic Records, tak Tosinovo jazzrockové T.R.A.M. vydalo nedávno album právě u Sumeřanů. V zákulisí pak bylo vidět, že si spolu i dobře rozumí.

O Volumes – „skvělé kapele, na kterou vznikl kotel hned poté, co otevřeli vrata sálu“ – vám nepovím, protože se vrata otevřela před mým příchodem. A stejně asi nenadchnu kované fanoušky deathcoru. Structures mě zprvu zaujali tím, že nehrají primitivní metalcore, ale snaží se do něj vkládat prvky mathcoru. A djentující „progresivní deathcore“ tu s přispěním hecující kapely rozjel slušný mosh/karate kotel. Pánové jsou evidentně technicky vyhraní, po chvilce se ovšem vkrádá pocit „tohle už jsem stokrát slyšel (a líp)“, který mě bude provázet i u další kapely.

Structures nedělají hloupou hudbu, ale když k neoriginalitě připočtu i čisté vokály, slabší zvuk a jejich mírně přehrávané pódiové divadlo (čti: necítím z nich autentickou radost z hudby), nemohou mě nadchnout. Přítomní pařmeni jsou jistě jiného názoru.

„V kotli vyvolali pořádný moshing, circle pity a wall of death a někteří mladší návštěvníci si tak aspoň naživo mohli poprvé vyzkoušet to, co viděli na YouTube.“

Mladí Francouzi Betraying the Martyrs předvedli strhující deathcorovou show. I přes jeden pokažený song a nepříliš dobrý zvuk dokázali v kotli vyvolat pořádný moshing, circle pity a wall of death a někteří mladší návštěvníci si tak aspoň naživo mohli poprvé vyzkoušet to, co viděli na YouTube. V tvrdších pasážích to BTM sem tam nakopávají, na nenáročné odreagování je to fajn živá kapela. Šablonovité melodické linky, typická přebreakdownovanost, čisté vokály klávesáka i pódiové divadlo na mě ale opět nepůsobí moc originálně, ani autenticky.

Mimochodem, generační složení publika je celkem pozoruhodné. Mírně převažují čerství postpuberťáci, což se projevuje jak v dresscodu (více barev a kšiltovek), tak ve způsobu tančení. Kdybyste náhodou ještě neměli tu čest, tak hardcore dancing je jakési vzdušné karate, kdy kolem sebe dotyčný tanečník kope a boxuje (někdy až do stylu „větrný mlýn“). Vliv internetových návodů „jak správně prožívat hudbu“ se nezapře. Když už to kluci v kotli přehánějí, jsou mým prvním terčem v moshpitu. A abych byl přesný, tak nejen mým.

Přítomní zástupci metalovějších žánrů se ve větší míře do víru zapojují až při Veil of Maya, kteří, ač hrají „progresivní deathcore“, jako by se svou šestistrunnou kytarou mezi djentový line-up ani nepatřili. Přesto předvádějí o několik úrovní lepší výkon. Hrají výběr skladeb z čerstvých „Eclipse“ a „[id]“, která mě při domácím poslechu (až na pár songů) nenadchla, ale přesto jejich materiál nepostrádá dobré nápady. Zdá se, že setlist vybrali právě z těch nejsilnějších skladeb. Ocubo si až na menší fuckup v „Glass Slide“ a bleskurychlé výměně nástroje před posledním songem vede naprosto suverénně. Zvládá složitou kytarovou ekvilibristiku a ještě si posílá do loopu melodické linky. Zpěvák s energickým výkonem vyvolává největší moshpit večera. Oproti předchozím dvěma kapelám ale VoM na pódiu působí civilnějším, přirozenějším dojmem. Není potřeba za každých okolností hrát divadlo. Zvuk se zlepšuje a doufám, že bude ještě čitelnější u kapely, na kterou jsem přijel především.

„Nehrají už všechno přesně ‚jako z CD‘, místy zaznamenávám výjezdy do neznáma.“

Po nějaké té čtvrthodince zjišťuju, že se to povedlo. Instrumentální djent Animals as Leaders stojí hlavně na výkonu kytarového poloboha Tosina Abasiho, který na své osmistrunce předvádí výkony z jiného dimenze. Nejde jen o nějaká sóla, ale o to, že hudba je skvěle poskládaná do chytlavé melodičnosti, která přirozeně graduje. Skvěle mu sekundují Javier Reyes (další osmistrunka) a nový bubeník Matt Gartska. Ten k AAL evidentně sedne, hraje naprosto precizně, což nebylo u Kopperweise pravidlem.

Oproti zářijovému vystoupení mají křišťálově čistý zvuk, zajisté i díky přemístění tří odposlechů přímo do sluchátek. Dalším posunem k lepšímu je zajímavá projekce rytmicky korespondující s hranou hudbou a větší uvolněnost v přístupu k napsanému materiálu. Nehrají už všechno přesně „jako z CD“, místy zaznamenávám výjezdy do neznáma. Set obsahuje pět songů z aktuálního alba „Weightless“ a čtyři z eponymního debutu. Mírné rozčarování plyne pouze z krátkosti vystoupení, protože já i většina přítomných by jistě ocenili, kdyby si mohli vychutnat více skladeb. Tosin a spol. působil tradičně velmi civilně, bez větší snahy o komunikaci s publikem, natož o pódiovou show.

Trochu mě mrzí i „technicky kytarový fetišismus“ přítomných diváků, kteří jakoby museli na vlastní oči vidět, co že to ten Tosin provádí. Hudba AAL je, aspoň pro mě, úchvatná svým emočním nábojem. Nemusím se přece povznášet jen z toho, jak hraje, ale co tím vytváří. No, a jelikož mi Tosin už minule odřekl domluvený rozhovor, tak jsem se tentokrát těšil na to, že ho konečně vyzpovídám. Jelikož byl ale v zákulisí menší mejdan, znovu se omluvil, že „příště určitě“. Tak tedy příště.

fotografie: Tomáš Šrejber