Euroblast Tour 2012

Maturitní ples muzikantů
Stealing Axion, Monuments, Vildhjarta, Jeff Loomis
10. listopad 2012
Praha, Nová Chmelnice

Euroblast, festival soudobého technického metalu, se po osmi letech působení odhodlal k prvé pouti z domovského Kolína nad Rýnem a zavítal i do Nové Chmelnice. Těžko ale v odosobněné diskotéce zalidněné ponejvíce tapetami davu rozjařených fanoušků mluvit o festivalu, když lví podíl na nízké návštěvnosti měli sbor dobrovolných reportérů a muzikanti. Spíše předpremiéra pro znalce?

Tragikomiku „festivalu“ jenom umocnila dvojice klubem živených pantátů. Nejenže svým zvráceným mistrovstvím, erárnímu vybavení navzdory, potratili v zárodku zvuk první kapely. Převládající duch večera navíc jeden ze zvukařů předznamenal proslovem hodným ředitele provinčního gymnázia.

Vystoupení Stealing Axion skutečně zanechalo dojem ne nepodobný tomu ze školního představení. Od tělnatých Američanů jsem nečekal vůbec nic. I proto se má očekávání naplnila beze zbytku. Pomocí falešných zpěvů a z videí našprtaných póz a kytarových chvatů lze jenom stěží docílit nějakého hlubšího prožitku, natož víc než pětičlenného kotle pod pódiem.

Druzí v pořadí, britští Monuments, si vedli o poznání lépe. Zatímco zborcený harfy tón bych dříve pod podlitinami od basy a bicích sotva rozeznal, tentokrát osmistrunné kytary do výsledného mixu promlouvaly s větší vehemencí. I tak měl nejen zvuk k ideálu daleko. Deptal mě zpěvák v prostojích drmolící jak Stallone v začátcích své herecké kariéry i tuctovost prezentovaného materiálu. Lituji, ale ani převládající všeobecné nadšení a koupel ve vlastním potu ještě žádný prefabrikát nepovýšily nad průměr.

„Ani jeden ze tří Loomisových nahrávačů se nenamáhal principála zachránit před zkázou jeho vlastním géniem.“

Jestli kdo s bezčasím maturitního plesu skoncoval, pak Vildhjarta, ozvučená už vlastním zvukařem. Už před začátkem večera jí bylo všude plno. Její členové nenuceně debatovali s fanoušky, rozdávali podpisy a vůbec všelijak zpochybňovali, kdo vlastně smí při kolaudaci transkontinentální železnice jménem Euroblast zatlouct poslední zlatý hřeb. Jejich vystoupení, byť po letošním Brutal Assaultu zbavené momentu překvapení, jejich snahu ověnčilo vavřínem vítězů. Mladíci si obecenstvo neomotali kolem hbitých prstů ani tak bestiálním nasazením, bezprostředností, nebo unikátními rytmickými propočty, jako spíš neochvějnou vírou ve své životní dílo, které toho večera pokaňkali snad jen vokalisté bizarním åkerfeldtovským humorem. I přesto nebylo pochyb, kdo je djentu architektem a kdo pouhým inženýrem.

Pražskou štaci uzavřel Malmsteen 21. století Jeff Loomis. Nikdy na sebe nevěšel šperky, neoblékal se do nákladných novoromantických kostýmů a nedopouštěl se akrobatických čísel před hradbou aparátů. Ani tak se ovšem jeho rozsochaté akupunktury hmatníku vršené na prostinké silové akordy nelišily od šlehačkového dortu bez korpusu. Jako bych sledoval středoškolského češtináře při výkladu. Aniž by připustil jakoukoliv diskusi či vlastní omyl, umanutě demonstruje, jak se podle jeho soudu recituje poezie a přitom v sobě dokonale umrtvuje jakékoli náznaky tvořivosti. Pominu-li, že se doprovodný kytarista občas pokusil navodit zdání písně neumělým skřehotáním čehosi do mikrofonu, ani jeden ze tří Loomisových nahrávačů se nenamáhal principála zachránit před zkázou jeho vlastním géniem.

Nepřekvapilo, že zatímco jas Loomisovy hvězdy po odchodu z domovských Nevermore nezadržitelně bledne, na opačné straně nebeské klenby se nad obzor vyhoupla hvězda jiná. Je nasnadě, že co je na vzestupu, musí jednou začít upadat, a i proto doufejme, že se ho v případě Vildhjarty hned tak nenadějeme.