Esoasisi – ...to se lehce říká nám | Kiss Me Kojak – Láska a porozumění

Esoasisi – ...to se lehce říká nám

Esoasisi tvoří Honza, představující jedno eso z kapely Esazlesa, a Sisi z bývalých Esgmeq. Bezmála nebylo či není lepších těles, a to nejen u nich v Chebu, ale všude vůkol, což se nemění ani poté, kdy pro tento účel opustili svět tvrdých kytar a vrhli se na šansony.

Pokud se mnozí kritici rádi tváří, že rozumějí veškeré hudbě, mně tato schopnost žel chybí. Veškeré hudbě opravdu nerozumím a šansonům už teprve ne. To však nic nemění na tom, že když se v nich spojí klavír a housle, může to znít jak jinak než velmi dobře. Chopin a Paganini dnešní doby to sice nejsou, tahle hudba ale zní někdy dramaticky a naléhavě, jindy intimně a jemně, leč vždy přitažlivě. Zpěvy jsou méně přesvědčivé, jenže síla sdělení vše napravuje.

Pozoruhodná a zajímavá slova o tom, že „je čas opravit hodiny, je čas slyšet je tikat na ruce“. Nebo že „každý má právo prožít svou válku“. Jiná pak z koncentráku od Josefa Čapka, jenž ji prožil. Jeho novým zvelebitelům sluší, byť to se jim říká lehce, když ji neprožili.

Desetipalec je zabalen v promokle se tvářícím obalu. Chtějte jej.

„…naléhavost, tvrdost, syrovost, vazbení a místy kontrastní zjemnění...“

Kiss Me Kojak – Láska a porozumění

Kiss Me Kojak jsou z Varnsdorfu, takže k hranici to mají ještě o kousek blíž než Eso a Sisi. Hlavně však překonali tu vlastní, neboť přestože servírují již své třetí minialbum, poprvé tak činí na vinylu. Ten čítá deset palců, opět čtyři písně a šneky na sto způsobů.

Plži v ulitách fascinují soubor natolik trvale, že byť náplní textů jsou hodně obecné úvahy o životě, stejně se nazývají Prasklá ulita nebo Mechanickej šnek. Pánové šíří po světě Lásku na straně A či Porozumění na straně B, ale i naléhavost, tvrdost, syrovost, vazbení a místy kontrastní zjemnění. Občas také v pomalejším, ale nikoli vyloženě šnečím tempu.

Převažuje však noiserockový až hardcorový hukot, který zaručuje basující Hukot, ale skrze samply, klávesy a trumpetu posunutý do částečně experimentální roviny, ústící v dojem relativní osobitosti. Rytmicky hybnější Klíče od baráku vylepšuje samplující Wollongong, Třešňová větvička je pak prodloužena o podivně nepatřičný, ale mile zpestřující přídavek. Nijak nevadí, že řev se často utápí v ohlušujícím kraválu, přesto je pocitově nebývale slyšitelný.

Existuje podezření, že v rámci hlučnější části katalogu jde o téměř to nejlepší, co v poslední době ze Stříbrné rakety vzešlo. Komu se to nelíbí, ať si políbí Kojaka.