esazlesa – St. Tropez

Stagnace v popředí
2013
Místní borci | NAAB | Naše desky | Pure Heart | Sad | Sink or Swim | Swamper | Waking the Dead
10“ (4 skladby)
emo core | screamo
www.bandzone.cz/esazlesa

Esazlesa jsou poněkud záhadnou kapelou, od níž vzdálený pozorovatel vnímá nejen četné nahrávky, skvělé videoklipy a zahraniční turné, ale také období větší či menší nečinnosti. Již dříve vybudovaná výrazná pozice na scéně je ale stvrzována každým titulem.

Stejně jako v případě o tři roky staršího vinylu „Vyhlídky a konce“ jde opětovně o desetipalec, čímž se tato stala po Esgmeq teprve druhou zdejší kapelou, jež si za posledních patnáct let tento formát zopakovala. Znovu přitom vsadila na černou a bílou, jenže v opačném provedení, takže zatímco ona starší deska překypovala temnotou, zde je tomu přesně naopak. Kotouč mléčné barvy je sice vložen do černého sáčku, ten však do převážně bílého obalu, v jehož útrobách se dále nachází složený list formátu A3 s ručně psanými anglickými i českými texty.

Obalová samolepka uvádí označení „czech postrock/screamo“, ovšem klidně si lze vystačit s daleko osvědčenější škatulkou emo core. Odkudsi z jádra vycházející emotivnost je zde čímsi zcela zjevným a v českém prostředí již osmnáct let velmi dobře známým, přičemž jen málokdo prokazuje takovou schopnost kontrastně kloubit klidnější i hřmotnější tóny.

„Minialbum znovu potvrzuje chvályhodnou roli bezmála vůdčích reprezentantů nejmladší generace domácí emocorové scény.“

Titulní „St. Tropez“ se na žánrové poměry vyvíjí v rychlejším tempu a chaotičtějším znění, lépe však dopadá zprvu zklidněná, posléze ohnivě gradující a tento postup později opakující „Těhotná žena“, čímž se mnohem zřetelněji rýsují nejen tradiční přednosti, ale rovněž částečné nedostatky souboru. „Tahle párty nekončí“ běsní ostošest, zatímco „Prázdný pokoj plný svobody“ pak všechny uvedené přístupy vstřebává dohromady. Zvuková rezerva je znát, ale tu třeba považovat za součást strategie, která má přispět k pověsti podzemně neučesaného tělesa, jež minimálně hudebně má předpoklady k tuzemskému řazení mezi přední představitele žánru.

Lehce horší je to s hlasovým projevem. Dokud vokalista řve a křičí, co mu hrdlo stačí, dá se to snést, nicméně jakmile začne strojeně vážným poklidnějším tónem přednášet hluboce se tvářící myšlenky, dostavují se i menší pocity trapnosti. Jistě netřeba pochybovat o tom, že poeticky pojaté depresivní myšlenky jsou něčím, co k tomuto žánru neochvějně patří, jenže současně se tím vytváří obehrané klišé. Více nadhledu a odstupu by rozhodně neškodilo.

Minialbum znovu potvrzuje chvályhodnou roli bezmála vůdčích reprezentantů nejmladší generace domácí emocorové scény, jenže kvality staršího desetipalce, sedmipalce a půleného dvanáctipalce nepřevyšuje a spíše naznačuje možnou stagnaci. Vše nasvědčuje tomu, že podobně ladění a čím dál lepší kolegové z Drom se začínají nepatrně vzdalovat.