Esazlesa: „Průměrný děti historie“, režisérské poznámky

Jan Škop s kapelou esazlesa spolupracoval už na videoklipu ke skladbě „Sobec“, který byl za rok 2012 nominován na Cenu Břitva. Tento i zde diskutovaný klip „Průměrný děti historie“ vznikly pod hlavičkou studia Alcest.

Považuji se za člověka, který vydrží v audiovizuální tvorbě opravdu leccos, jedny z mých oblíbených dnů v roce jsou například ty, kdy se promítají filmy v rámci Festivalu otrlého diváka. Přesto mám stále před očima filmovou scénu, kterou jsem pro její brutalitu nedokázal zhlédnout do konce. Mluvím o filmu „Irréversible“ od mého oblíbeného režiséra Gaspara Noého.

Extrémně realistická scéna znásilnění postavy v podání Monicy Bellucci mě ani tak neodpudila samotným násilným činem, jako faktem, že během statického záběru znásilňování do záběru v dáli vstoupí třetí osoba, která se ale po chvíli otočí a pasivně odchází pryč. Pro srovnání s naším natáčením klipu pro kapelu esazlesa se nám ale bude více hodit jiný film.

Pasivních svědků toho incidentu bylo více, byl jich plný bar a všichni v roce 1983 v New Bedfordu přihlíželi znásilnění ženy na kulečníkovém stole. Tento příběh budeme znát hlavně díky filmu „Znásilnění“, kde si oběť zločinu zahrála Jodie Foster, která za tuto roli obdržela Oscara.

Pointa našeho klipu spočívá ve zobrazení vyčlenění jedince z dnešního světa pomocí dramatického záchvatu v přeplněném vestibulu metra, kde silný proud lidí metaforicky představuje naši konzumní společnost. Jednou z věci, kterou jsme před samotným natáčením hodně řešili, bylo ochránění herečky od okolních lidí. Ti by mohli volat záchranku nebo svépomocí herečce pomáhat. Pro tento případ jsme vyčlenili ochrannou osobu, která bude bedlivě střežit kolemjdoucí a při prvních náznacích možné reakce tento člověk přiskočí a vysvětlí jedinci, že jde o fikci.

Celá herecká akce byla natáčená šesti skrytými kamerami, abychom lidi vystavili čisté konfrontaci s člověkem, který je psychicky nevyvážený a potřebuje cizí pomoc. Výkon herečky Elišky Křenkové („Borgia“, „Probudím se včera“, „Muži v naději“) byl tak přesvědčivý, že i nám, členům štábu, kteří jsme věděli, co očekávat, běhal během natáčení mráz po zádech. O to víc jsem byl otřesený reakcí stovek kolem jdoucích lidí. To, co jsem spatřil, bylo pro mě něco, co jsem nechápal, a co mi připomnělo pasivitu svědků zločinu ve filmech, které jsem zmiňoval v úvodu.

Lidé odvraceli zrak, dělali, že herečku nevidí, a drželi se stádovitě v řadách. Pokračovali dále a to i přesto, že Eliška křičela a svíjela se v neuvěřitelných křečích. Přesto lidé bez sebemenšího náznaku empatie a souznění herečku málem překračovali. Skoro mi připadalo, že je dívka svým záchvatem otravuje a ještě více jim kazí už tak špatný den. Jako by každý myslel sobecky jen na sebe, a to že bližní člověk potřebuje pomoct, vytěsnili z hlavy jako špatnou proměnnou, která nepasuje do jejich každodenní stereotypní rovnice.

Lidi, kteří se odhodlali vymanit z davu a herečce pomoci, bych spočítal na prstech jedné ruky. Byli jimi ženy staršího věku a jeden bezdomovec. Je to krásná ironie, že člověk, kterého jsme ze své společnosti vyčlenili, se jako téměř jediný zachoval morálně a eticky, zatímco my, kteří představujeme zdravé jádro národa, jsme se zachovali jako egoisti a největší sobci. Nepřipomíná vám to nejznámější povídku do Guye de Maupassanta, kde má prostitutka více morálky než celé město a jeho „intelektuální“ a vážení obyvatelé? Mně ano.

„Jedním z důvodů, proč lidé v metru naší herečce tedy nepomohli, mohl být paradoxně fakt, že svědků, co mohli pomoci, bylo příliš mnoho.“

Protože mě reakce lidí opravdu zasáhly, začal jsem během dokončovacích prací (velmi děkuji Petrovi Zábrodskému, který celý klip střihal) hledat odpovědi na otázky, proč jsou lidi tak sobečtí. Dohledal jsem psychologickou studii z roku 1969 od Johna Darleyho a Bibba Lataného, která je známa jako „Bystander Apathy“. Ta se zaměřuje a hledá odpovědi na chování lidí ve velkých skupinách. V jednom z jejich pokusů například nechali účastníka vyplňovat obecný dotazník, zatímco do místnosti začal zpod dveří pomalu plynout kouř pro navození pocitu požáru.

V tomto případě šel tento člověk v 75% nahlásit možné ohrožení ohněm. Při dalším testu ale nechali s účastníkem sedět v místnosti další dva lidi, kteří ale patřili k vědeckému týmu a na kouř nereagovali. V tomto případě zareagovalo pouze 10% aktérů. V některých pokusech bylo dokonce v místnosti tolik kouře, že účastník nemohl ani vidět na formulář před sebou a přesto nezasáhl. Lidé jednoduše nerozpoznali situaci, ve které si mají uvědomit nebezpečí a zakročit. Řídili se více ostatními názory než vlastním rozumem. Jedním z důvodů, proč lidé v metru naší herečce tedy nepomohli, mohl být paradoxně fakt, že svědků, co mohli pomoci, bylo příliš mnoho.

zatraceně, celá generace čerpá benzín
dělá číšníky nebo otroky v kancelářích
reklama nás nutí, abysme se honili za auty a obleky
abysme dělali práci, kterou nenávidíme, a nakupovali sračky, který nepotřebujeme
jsme průměrný děti historie
bez cíle a bez místa
nemáme žádnou velkou válku, žádnou velkou hospodářskou krizi
naší válkou je válka duchovní a naší velkou krizí je náš vlastní život
televize nás všechny vychovala ve víře,
že jednou z nás budou milionáři a filmový hvězdy
ale nebudou
pomalu si to uvědomujeme a jsme z toho fakt nasraný

esazlesa: „Průměrný děti historie“

Dalším atributem, na který psychologové poukazují, je rozmělňování odpovědností mezi svědky určité situace. Čím více lidí vidí kolem sebe, tím více si myslí, že někdo jiný zavolá pomoc a jeho zodpovědnost tím klesá. To se zjistilo znovu jednoduchým pokusem, kdy stejně jako minule člověk vyplňoval obecný text a během toho se ozval zoufalý křik a volaní o pomoc. Pokud byl člověk v místnosti sám, cítil 100% odpovědnost zakročit. Pokud ale bylo v místnosti lidí více, odpovědnost se tím rozmělnila i mezi ostatní členy skupiny. Naši svědci, které v klipu uvidíte, si tedy mohou svou pasivitu obhajovat slovy: „Proč bych jí měl pomoci já? Ať jí pomůže ten za mnou“.

Ve výsledku se dá jednoduše konstatovat, že vědci John Darley a Bibb Latané přišli na to, co zpívají samotní esazlesa v tomto klipu a co je ústřední myšlenou této skladby. Lidé jsou lehce zmanipulovatelní, bez vlastního názoru, jsou otroky situací, v kterých si neumí vybrat nebo si dokonce ani možnost volby neuvědomují. Jednají jako zvířata nebo malé děti, neumí se rozhodnout individuálně a místo toho používají pudy nebo společenský software.

Ve skladbě „Průměrný děti historie“, ke které je tento klip natočený, se kapela inspiruje u kultovního filmu „Klub rváčů“ a přesně popisuje aktuální společnost. Akorát to místo empirických faktů předkládá společnosti v textech a umělecké tvorbě.