Eric Chenaux – Guitar & Voice

Mimo mapy
2012
Constellation
45:40 (9 skladeb)
experimentální rock
http://cstrecords.com/eric-chenaux

Ačkoli by název čtvrté řadové desky torontského rodáka Erica Chenauxe sváděl k jeho zařazení mezi písničkáře sázející na prostou instrumentaci a folkovou estetiku, zdání tentokrát klame. Eric Chenaux totiž není klasickým písničkářem, jehož songy by mládež mohla prznit na tátově „španělce“. Tuším, že v jistých tuzemských promotérských kruzích se pro chlapíky jako je on vžil termín „one man pičus“.

Nebylo tomu tak odjakživa – Eric Chenaux bude nejspíš v ontarijské metropoli poměrně známým patronem a má toho odehráno na poměrně slušné muzikantské curriculum vitae. Z kraje devadesátých letech šéfoval ostré noise rockové bandě Phleg Camp, která sice oblažila svět pouze jedinou nahrávkou, ovšem s producentským otiskem Steva Albiniho, později tvořil jednu z polovin kytarového dua Lifelikeweeds. Na dráhu sólového hudebníka, zpestřenou sem tam nějakou tou kolaborací, se vydal až v druhé polovině minulé dekády. Bezpečné kotviště našel u labelu Constellation, skrz který se k nám dostává i „Guitar & Voice“.

„Asi nejvíc přes čáru je brutálně zkreslené kytarové sólo ‚Sliabh Aughty‘.“

Už jsem to nakousl v úvodu – Eric Chenaux není písničkářem právě proto, že zkrátka neskládá tradičně strukturované „písničky“, ale libuje si spíš v abstraktnějších a rozvolněnějších kompozicích. „Guitar & Voice“ se ze značné části nese v duchu avantgardního kytarového experimentování, plného ruchů a k nepoznání transformovaných melodií, které jsou škrceny, dušeny, oživovány elektroškoky a obarvovány vynalézavou směsí chemikálií, aby proměnily důvěrně známé tóny šesti strun na cosi mimozemského.

Analogie se v tomto případě hledají obtížně, ale tenhle základ mi evokoval nejbizarnější momenty z heroinových desek Johna Fruscianteho (odmyslíme-si, že Chenauxova produkce nezní lo-fi, narozdíl od Frusciantova halucinogenního třeštění) kombinované s psychedelickým folkem ve stylu kupříkladu Six Organs of Admittance. Asi nejvíc přes čáru je v tomhle ohledu osm a půl minuty trvající a brutálně zkreslené kytarové sólo „Sliabh Aughty“, které ve mně pohříchu nevzbuzovalo chuť zaplést se do kostrbatých osidel kytarových smyček, ale spíš chuť jít si zakouřit nebo si dát zákusek a vrátit se na další skladbu.

„Málem jsem si ukousal nehty, když jsem přemýšlel, proč ta viola zní tak divně.“

Jak patrno, samotné kytarové experimentování by mě u „Guitar & Voice“ asi dlouho neudrželo, nicméně Eric Chenaux doplňuje „základ“ o překvapivě tradiční nástavbu, která člověku dodá alespoň náznak struktury a ukotvení v realitě. Psychedelické ozvěny čeří vybrnkávání klasických či jazzových akustických linek a především Chenauxův vynikající vokál, připomínající kupříkladu Nicka Drakea – klidný, zlehka melancholický, bez výstřelků, ale působivý. Tyto momenty spojující tradici s experimentem jsou skutečně výborné a přitom překvapivě intimní – jako by se v ten moment na Chenauxe s kytarou soustředil kužel světla a on hrál bez ohledu na to, co se děje v náhle potemnělém okolí. Kdyby tyhle postupy tvořily páteř desky, byl bych okouzlen.

Jednotlivé skladby od sebe dělí čtyři kratší instrumentálky, na nichž je zajímavá opět spíš geneze vzniku – Chenaux je nahrál smyčcem na kytaru, zesílil a pak ještě přehrál ve studiu. Tenhle experiment vyšel – málem jsem si ukousal nehty, když jsem přemýšlel, proč ta viola zní tak divně. Dramaturgicky tato intermezza fungují, ale že by se jednalo o strhující pasáže, to zas nikoli.

„Guitar & Voice“ je zvláštní deskou, jejíž obliba bude patrně záviset na tom, nakolik holdujete kytarovým experimentům. Vcelku bych si přál, aby Chenaux stáčel častěji kormidlo do písňovějších zátočin a více zpíval – kdybych z alba vyhodil vše, co mě moc nebaví, zůstalo by mi v rukou perfektní EP. Říct, že Eric Chenaux zůstal „v půli cesty“ by byl ovšem taky nesmysl – ta cesta, co je nalajnovaná na mé mapě, pro něj nemusí vůbec mít význam a raději půjde obtížnějším terénem, jehož se méně dobrodružní muzikanti střeží. Byť můj dojem z „Guitar & Voice“ zůstává rozpolcený, „one man pičusové“ jako Eric Chenaux jsou bezesporu pořád potřeba.