Epitaf Broumovské kytary

Autor se jako pomocná pořadatelská síla festivalu účastnil od roku 2006. Ještě před tím příležitostně jako okroužkovaný divák. Prostřednictvím tohoto epitafu bilancuje nad jednou z nejzásadnějších etap svého hudebního života.

Přesně po dvaceti letech se uzavřela existence soutěžního hudebního festivalu Broumovská kytara. Alespoň to tvrdil jeho hlavní pořadatel Pavel Fröde. Zda si opravdu bude stát za svým nebo se nechá ukecat Broumováky, kteří si poslední jarní sobotu bez „Kytary“ neumějí představit, zatím není úplně jisté.

Pro mě to nyní nicméně není až tak podstatné. Ostatně, kdy jindy utřídit za jedenáct let nahromaděné pořadatelské zážitky a myšlenky než teď, jakkoliv konec může lehce nepřijít?

Od svých nejbližších přátel jsem nejednou slyšel, proč se na Kytaru jednoduše nevyseru. Právem jim připadalo jako mrhání časem i silami se někdy doslova celý den na festivalu dřít. Abyste si jako „běžný Franta pořadatel“ přišli na tolik, na kolik za dvě osmičky při jiné bezpečnější a pohodlnější brigádě. Třeba překládání azbestových desek. Těm s obdobným gustem jako já to přišlo ujeté tím spíš, když zjistili, že páteř dramaturgie nesoutěžní části Kytary zvláště v posledních letech tvořily buď okoukané festivalové stálice nebo Pavlovi idolové z mládí. Nemluvě o tom, že volný vstup na festival byl pro sedřené brigádníky nicotnou výsadou ve srovnání s provizemi managementu jejich oblíbených kapel a mafiánů z OSA, kteří Kytaru chránili před sebou samými.

Pavel proto, co si pamatuju, s ohledem na mandatorní výdaje (vedle kapel a OSA ještě zvukař, pódium, aparatura apod.) hospodařil s věčně napjatým rozpočtem. Pádným argumentem, že bez známých, tedy drahých kapel se tak velký festival nezaplatí, a že OSA své výpalné prostě dostat musí, se mohl rozhánět, jak chtěl. Železnou logikou „vyřídíme si to s tím, na koho stačíme,“ jíž byl neuvědomělý pořadatelský proletariát vyzbrojen místo Marxova Kapitálu, byl bit hlavně on.

Z toho důvodu můj přítel, účetní Milan „Sváťa“ Svatoš, o jím zjednaných desíti až patnácti pořadatelích často mluvil jako o armádě. Udržet pracovní kázeň v bídně zaplacené posádce zverbované, kde se dalo, a živené rohlíky, gothajem a balenou vodou, byl totiž úkol hodný schopného šikovatele.

Mezi ně Pavlova pravá ruka Jirka „Georgin“ Sloupenský určitě patřil, když jste se povznesli nad to, že i mezi obecně nevrlými pořadateli neplatil za nejpříjemnějšího. Georginovy pravomoci ale během Kytary bývaly vymezeny zábranami okolo pódia. Na placu už Sváťovu „La petite Armeé“ v reflexních vestách řídil jím jmenovaný velitel.

Míra buzerace návštěvníků ze strany tohoto útvaru se v závislosti na velení mohla dost lišit. V daném ohledu byl paradoxně nejlidštější bývalý voják z povolání, nikoliv učitelka ze ZŠ. Dlužno podotknout, že Malou armádou tolikrát dychtivě očekávané bitky s Cikány neopustily úroveň čiré teorie. Jestli kdy někoho ošetřovali, pak pořadatele po srážce s ožralým bílým odpadem. Víc k tomu nemám co dodat. Většinu festivalu jsem beztak trávil v zázemí jako bedňák / bůh na zemi; vrátný Heimdall přešlapující u vjezdu k Valhaly.

O festivalu Broumovská kytara

Soutěžní hudební festival odvozuje svůj původ od stejnojmenného festivalu, který se v Broumově konal na přelomu 60. a 70. let 20. století, než byla jeho rodící se tradice přeťata nastupující normalizací.
Na tuto tradici bylo navázáno až roku 1997. Součástí obnoveného festivalu se záhy vedle běžných koncertů stala soutěžní část. Přičemž vítězové odborné i divácké části, mezi něž se patří například Divokej Bill nebo The Switch, vedle věcných cen získávali možnost zahrát si na Rock for People.
Původně se festival každou poslední jarní sobotu odbýval na dvoře pivovaru v Broumově-Olivětíně. Roku 2009 byl však z kapacitních důvodů přesunut do prostornějšího areálu Dětského hřiště. Tam se také při příležitosti 20. výročí jeho novodobé existence měla jeho historie uzavřít.

Ačkoliv to po přečtení výše napsaného může vyznít nevěrohodně, bez ohledu na to, že jsem vzadu klel jak starý námořník a jednou se snížil k fyzické inzultaci jednoho chronického nemakačenka, celé ty roky jsem se na Kytaru těšil a pracoval pro ni i Pavla rád a nejlépe, jak jsem svedl.

Broumovská kytara pro mě totiž vždy zůstane živnou matkou, vysokou školou života. Je jedno, že se diplomem z této školy kasá každý funkční analfabet. Svoji vůbec první reportáž jsem psal právě odtud a také tady jsem se naučil poslouchat, porovnávat, těšit se z každého nového objevu, spolupracovat a zbavit ostychu před VIP.

Dá se říct, že mě Kytara pro dráhu sváteční hudební publicistiky vychovala. Stejně jako že výše vyjmenované bych se dost možná lépe naučil i jinde od jiných. Nepopírám to. Byť se jedná o totéž jako si stěžovat na výchovu rodičů. Přijmout, že nás vychovávali nejlépe, jak uměli, je však i tak nesrovnatelně těžší, než si uvědomit, kde všude chybovali.

Jistěže mě srala spousta věcí. Že do tvorby dramaturgie nesoutěžní části festivalu namísto kvality stále hlasitěji promlouvala ekonomika, což vyvrcholilo angažmá pedofilních vábniček typu Koblížci a Pavel Callta. S kámoši z broumovských kapel jsem taky hodně prožíval, že se z klání osobitých kapel časem staly bitky jednookých, mrzáků a slepců v rozbahněném ringu, „odborně“ soudcované Jardou Špulákem náhodně vybranými porotci. Pod rašící vousy nám nešlo ani, že z našeho pohledu největší šanci si zahrát měli vždy Pavlovi příbuzní. U pracovitého, cílevědomého a nestále se lepšícího Imodia Pavlova syna Tomáše se to časem začalo spíš přehlížet. Ne tak u jejich zamýšlených nástupců, pubertálních Skeleton / Arven / Vivian, kteří se svými rodiči osvědčený byznys model strýčka Toma a již zmíněného Jardy Špuláka zatím jen neúspěšně napodobují.

Nechci ale na Pavla a Kytaru vzpomínat ve zlém. Neprůhlednost takové soutěže venkoncem nesla i dobré ovoce. Pavel tak dlouho nedával místní punkrockové kapele Instrumentální marmeláda příležitost si zahrát, až jalová „marmeláda“ dospěla v ravepunkové Kluci a pořadatele Křinického Bigboše. Mimochodem loni se konal už sedmý ročník toho prapůvodního natruc festivalu.

A nemusí být nutně řeč jen vedlejšího produktech. U Pavla, který se roky živí hraním po zábavách, nemůžu než ocenit, že po organizační stránce měl Broumovskou kytaru v paži, a že na ní nikdy nestrpěl revival. Jedině uznání si zaslouží rovněž jeho promakaný kapelní servis zahrnující nejen jídlo, pití a pártystan nad hlavou, ale i dva kluky nakládající a vykládající nástroje a aparáty.

Vidět znovu nelíčený vděk čišící odjíždějícím muzikantům z očí, byl taky jeden z motivů, proč jsem Broumovské kytaře věnoval jedenáct let života. Tím hlavním ale nebyli ani tak neustále přibývající kamarádi mezi kapelami jako spíš těch pár starých mezi dlouholetými pořadateli. S mnoha z nich jsem se mohl sejít jen v tu jedinou sobotu v roce. Už kvůli nim mi stálo za to jim ji věnovat a fakt, že jsem se jako posluchač našel jinde, na chvíli upozadit.

fotografie: Jaroslav Winter (perex, 1) a Tomáš Cirkl (2, 3)