Epic Industrialist Tour

Válka s hrdlem
6. prosince 2012
Praha, Roxy

Fear Factory. Devin Townsend. Dvě jména, která svého času znamenala revoluci v metalu jako takovém. Dvě legendy, které se (pro některé možná překvapivě) sešly na společném turné. A dva indisponovaní zpěváci, jimž nastydnutí hrdel zabránilo podat plný výkon.

Devina Townsenda jste mohli v Čechách vidět již dvakrát. Jednou jako protagonistu monumentální festivalové show, podruhé jako principála klubového koncertu, při němž si nezadal se svým ziltoidím alter egem. Napotřetí to bylo zase jiné. Ziltoid dospěl, nastydnul a tak nějak mimochodem založil rodinu.

Přiznám se, že netuším, zda za výběrem setlistu stála kompozice celého turné nebo momentální zdravotní indispozice. Devin nicméně svoji show zvládl bravurně, byť bylo vidět, že se celkem trápí. Každopádně výsledkem byl bezesporu civilní, ale pravděpodobně nejhravější set, který tento chlápek u nás kdy zahrál.

„Klip k ‚Juular‘ by zas mohl vzdáleně připomínat večerníčkové pohádky o mašinkách, pokud by černokněžník Zababa požil příslušnou dávku LSD.“

Zněly především skladby z poslední desky „Epicloud“ a jeho nejvíce popového počinu „Addicted“. Set pak doplnily „Truth“ z archaické cirkusárny „Infinity“, nerdí Ziltoidova zpověď „Color Your World“, ztřeštěná „Juular“ z „Deconstruction“ a závěrečný chorál „Deep Peace“ z „Terrie“, vše doprovázené příslušně fantaskními projekcemi. Věděli jste, že Ziltoid má mládě? Při „Colour Your World“ jste jej mohli spatřit s celou rodinkou. Klip k „Juular“ by zas mohl vzdáleně připomínat večerníčkové pohádky o mašinkách, pokud by černokněžník Zababa požil příslušnou dávku LSD.

Přes hlasový handicap tak Devin ukázal, že show dělat rozhodně umí. Přestože z mých oblíbených písní nezahrál vlastně nic, byl jsem z jeho cirkusu opět nadšený. Jedinou vadou na kráse tak vlastně byla poněkud krátká délka setu.

Což se o Fear Factory říct bohužel nedá, přestože bych to rád udělal. Jenže, co bysme si nalhávali, Burton C. Bell své nachlazení na rozdíl od Devina nezvládl. Zpěvák Fear Factory se pravděpodobně rozhodl protlačit vše silou a odzpívat koncert bez ohledu na cokoli. Drsnější pasáže mu ještě šly, nicméně kdykoliv se pokusil zpívat čistě, bylo zaděláno na průser.

„Náhlé zlepšení čistých pasáží nebylo dílem zmučeného Burtonova hrdla, ale spíše prachsprostého playbacku.“

Nebylo nic příjemného koukat se na Burtona, jak se na pódiu trápí a nevyhnutelně shazuje snažení celé kapely. K závěru to už pravděpodobně nevydržel ani zvukař, protože náhlé zlepšení čistých pasáží nebylo dílem zmučeného Burtonova hrdla, ale spíše prachsprostého playbacku.

Přesto musím uznat, že se Fear Factory koncert paradoxně celkem vyvedl. Když jsem se smířil s tím, že kapela prostě není ve stoprocentní formě, vystoupení se mi vlastně začalo líbit. Fear Factory se naštěstí zaměřili na svoji nejlepší tvorbu z desek „Obsolete“ a „Demanufacture“, což dalo koncertu potřebný náboj. Prostor dostaly i vykopávky z „Soul of a New Machine“, naopak materiálu z poslední desky „The Industrialist“ se kapela dotkla jen lehce. Jako by nechtěla riskovat.

Konzervativní přístup, ale Fear Factory se vyplatil. Zmíněné desky jsou totiž zatraceně silné na to, přebily negativní dojem z Burtonova hrdelního trápení. A za to patří kapele dík, i když bych ji rád někdy zas viděl v lepší kondici. Třeba na Brutal Assaultu, jak ostatně Burton sám během koncertu avizoval.

fotografie: Tomáš Šrejber