Enter Shikari

Koncert probíhal od začátku do konce bez prodlev, vše pěkně odsýpalo a první šli na věc mathcoroví Letlive z Los Angeles – pro mě trochu překvapivý výběr vzhledem k tomu, co předvedli. Zpěvák a autor všech textů Jason Aalon Butler se po třicet minut takřka nezastavil. Kapela nedělala žádné přestávky, vždy tak maximálně vteřinu na rychlý dík, a to jak verbální, tak gestikulační. Jejich pauzy byly vytvářeny s velkým nadhledem a smyslem pro dobré načasování.

Svoji frenetičnost na deskách (zejména na poslední „Fake History“) dokázali potvrdit i naživo. Butler neváhal skočit z vysokého pódia dolů mezi lidi, aby to na parketu trochu rozproudil a při tom si stihl potáhnout z divákovy cigarety. Chvílemi působil, jako by byl čerstvě vypuštěný z blázince – při jedné pomalejší písni odešel ke zdi na hanbu, odkud zpíval, jindy si zase dal mikrofon do pusy a řval jako blázen.

Letlive překypovali neskutečnou energií. Kytarista, který doprovázel Butlera čistým zpěvem, nebyl zastíněn velmi silně svítící září svého kolegy. V závěru vystoupení si střihl slušný kousek, když si nástroj položil na odposlechy, vzal mikrofon a jezdil s ním po pražcích kytary. Jediná škoda byla, že mikrofon hlavního zpěváka se utopil v méně extrémních polohách a do reproduktorů se linulo zbytečně moc basů. I tak velice slušný začátek.

„Mozek kapely Rou Reynolds během vystoupení ovládal svoji samplovou laboratoř, zvládl u toho řvát či rapovat.“

Zhruba stejnou dobu chtěli na návštěvníky apelovat Your Demise. Sál se podstatněji naplnil, což dokazuje, jak slušnou fanouškovskou základnu zde mají. Navíc byli v Praze zhruba před deseti měsíci. Vzhledem k tomu, že oproti Letlive to jsou příznivci tradičního skládání ve stylu melodického hardcoru, mnohem výrazněji se tančilo, skákalo z pódia a podle očekávání došlo i na circle pity.

Hromadné popěvky mohly být slyšeny nejvíce v nejznámějších skladbách z posledních dvou desek, a sice „Miles Away“ a „The Kids We Used to Be“, škoda jen, že hlavní kytara nebyla dobrou polovinu setu kvůli technickým komplikacím slyšet. Z hudebního hlediska nešlo o nijak objevný zážitek, ale tahle kapela je hlavně o šíření energie s těmi, kteří o to stojí, a to se povedlo. V Roxy se to před headlinerem totiž pořádně probudilo.

DRUHÝ POHLED Jakuba Němce

Na Your Demise se můžu dívat dvěma možnými způsoby. Pokud je budu brát čistě z hudebního hlediska, šlo o velké nic. Naprosto neinvenční melodický core, vyznačující se především neustálým a občas až trapným hecováním publika, originálními refrény jako „fuck you“ a „shut up“ a zoufale jednoduchou muzikou. Bez těch opiček, jež předváděl až epilepticky vyvádějící zpěvák, by toho moc nezbylo. Vlastně hudebně nejzajímavější mi přišel jakýsi rapový beat v mezičase mezi písničkami.
Otázkou nicméně je, zda to u podobné kapely řešit. Pozitivní na jejich setu bylo, že rozhýbal publikum, které se očividně vyblbnulo. Vlastně celkový vztah kapela – fans u Your Demise fungoval na výbornou, především kvůli energii prýštící z pódia. Nic víc na tom ale nebylo.
O Enter Shikari jsem slyšel v poslední době mnohé, ale ještě překonali moje očekávání. Neskutečný set, který se asi v Praze nebude jen tak opakovat. Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším takový mix hardcoru a trance, a že se to bude navíc výborně doplňovat. I čistý vokál byl do té kombinace velmi příjemným vkladem. A vlastně mi v některých pasážích velmi připomínal Devina Townsenda. Některé songy byly více do hardcoru, některé stály více na electro prvcích (a ty se mi po pravdě řečeno líbily o stupeň více), celkem však tvořily organický celek.

Pověstná dvaadvacátá hodina se ani zdaleka ještě neblížila a již se sveřepě připravovala půda pro ty, kvůli kterým většina lidí přišla. Na více jak hodinovou živou kompilaci Enter Shikari byli jejich fanoušci pozváni elektronickým intrem, jež při svém postupném rozbalování poodhalilo, že hlasitost vibračních basů je posazena do (pro mě) neúnosných výšin. Zřejmě šlo však o efekt, kterak zaujmout pozornost, že se v hlavní části klubu už něco děje, neboť po nějaké době nepříjemný hluk vymizel.

Hlavní tahák tohoto koncertu nabídl komplexní podívanou. Vybaveni dostatkem světel a stroboskopů se další Britové v programu snažili vytvořit dojem, že jste na nějaké těžkotonážní diskotékové pařbě. Mozek kapely Rou Reynolds během vystoupení ovládal svoji samplovou laboratoř, zvládl u toho řvát či rapovat. Ihned na začátku se však odhodlal skočit přímo do lidí a nechal se jimi obklopit. Když tohle udělá v úvodu setu, co nás asi čeká v průběhu další hodiny?

„Zazněly ty největší hity z obou alb, i když co v dané atmosféře nebylo pro fanoušky hitem.“

Atmosféra v Roxy pořádně zhoustla. Do skleníku, kde byl vzduch svatým grálem, se vydal opravdu velký počet nadšenců bez rozdílu věku či pohlaví. Ať už dole nebo na balkóně, všude se hromadně zpívalo. Nespatřil jsem téměř žádného člověka, kdo by aspoň neotevíral nějak pusu. Připadal jsem si jak na nějaké drum & bass party křížené s post-hardcorem. Je to celkem ideální kombinace, jak v této branži zaujmout co nejvíce lidí. Díky svým praktikám se Enter Shikari v podstatě dostávají do středního proudu, protože disko hudba je poslouchána největší masou lidí, nicméně dá se dělat i nelacině, což je tento případ.

Zazněly ty největší hity z obou alb, i když co v dané atmosféře nebylo pro fanoušky hitem. Nicméně Enter Shikari rovněž coby předposlední skladbu svého setu představili nový singl, který bude do světa vypuštěn 20. září a nese název „Snakepit“. Přestože se naplnila dvaadvacátá hodina, britská skupina na požádání ještě přidávala.

Enter Shikari dokázali na svém teprve druhém „tradičním“ koncertě přilákat mnoho lidí, snad díky tomu, že ač jejich hudba není jednoduchá, odvázat se na ni můžete celkem bez potíží. Zručnost, inovace, přesnost a muzikální nadání – zcela po právu v minulosti získali Enter Shikari na Kerrang Awards ocenění pro nejlepší živou kapelu ve Velké Británii. V Roxy jim velice dobře sekundovali trochu nedocenění Letlive a Your Demise byla spíše srdcovka pro fanouškovské jádro, mě osobně až tak neoslnili.

fotografie: Renáta Valešová