Enslaved – Sleeping Gods

Teprve spánek láme chleba
2011
Scion A/V
28:28 (5 skladeb)
progressive black/rock
www.myspace.com/enslaved

„Sleeping Gods“ jsou v diskografii Enslaved tak trochu v roli chudého příbuzného, věnujme se tedy chvíli tomu, co bylo, a samotné hodnocení nové hudby nechme na konec.

Z hudebního díla téhle kapely se dá žít hodně, hodně dlouho. Dokázali, že pohanství lze zmodernizovat (a změnit) stejně jako cokoli jiného. V širokém spektru kapel věnujících se tradičním severským námětům posunuli o světelné roky dopředu tu část, co stojí v opozici k bodrým rohato-pupkatým tralalákům reprezentujících skandinávský naturel skrze žejdlík. Mezi avantgardní kapely, které bývají po stránce textů zcela mimo realitu, naopak vnesli odkazy na dávné společné kořeny.

Při jejich muzice můžete ronit slzy dojetím, pokud máte citlivou povahu, i zoufalstvím, pokud nemáte trpělivost. Kromě vkusu si s nimi též pěstujete způsob, jak k hudbě jako takové přistupovat – hodiny a hodiny, co by se daly využít k poslechu mnohých upřímně folkových omylů, můžete věnovat Enslaved, až do alba „Vertebrae“ se vždy odměňujících něčím neuvěřitelným.

U zmíněné desky se sice projevila ještě větší odvaha k experimentování, ale svojskost nahradila jistá akademičnost. Navazující „Axioma Ethica Odini“ je pak hudbou starého muže, co kdysi hrával na klavír, ale jiskra už jej opustila. Nezapomněl melodie, stále zvládne vykouzlit mnohé, ovšem leda na foukací harmonice. Jediného vděčného posluchače nachází v malém vnukovi, který nekriticky objevuje svět okolo. Naopak ve staříkově ženě vyvolávají nenápadné tóny harmoniky vzpomínky na něco mnohem většího, co je ale pryč.

„Stále se jedná o skvělou hudbu, jen fantastično se vytrácí, vše působí dojmem ozvěn.“

A totéž platí o EP „Sleeping Gods“, dost nesourodém materiálu vzniklém možná tak, že každý z kapely přinesl své šuplíkové nápady. A z čeho se tedy můžeme těšit? Z prakticky totožné nálady jako na albu „Axioma..“, z odkazu dávných začátků a třeba i z Motörhead, z trochu jalové elektronické mezihry, ze slušného rockmetalového instrumentálního progresu s melancholicko-majestátní atmosférou a z nostalgicky laděného pochodového závěru, který ani sugestivní klávesy nepozvednou do oslňujících výšin. Stále se jedná o skvělou hudbu, jen fantastično se vytrácí, vše působí dojmem ozvěn.

Záleží tedy, jestli dovedete být oním malým hltajícím vnoučkem. Pokud ano, je stálo co zbožňovat. I spící bohové jsou totiž pořád bohové.