Enfilade: This Town Needs Guns

Kterak si mě získali Take That math rocku
hosté: Mylets, C, Voodooyoudo?, Luis Bunuel
Brno, hrad Špilberk
11. září 2013

Koncert na terase Špilberku zaujal jak nádhernou scenérií, tak i vystoupeními anglických (math)rockových interpretů, zatímco ti čeští příliš neoslnili. Fajn večer pod taktovkou Enfilade nicméně nezklamal.

Fléda se rozhodla odstartovat sezónu v novém prostoru. Sázka na dominantu Brna, hrad Špilberk, byla riskantní, protože podle předpovědi počasí mělo pršet. Naštěstí se mračna rozhodla táhnout jinam, a tak si všichni mohli užít výhledu z nádherné terasy a v nezvyklých akustických podmínkách kupodivu i dobrý zvuk většiny kapel. Přece jenom už ale byla kosa.

Začalo se ještě v čase práce, zato hned po fajn vínku u Bistrých Franziskánek zjišťuju, že Voodooyoudo? to celkem šlape. Po prvotním dojmu můj zájem nicméně opadává. Ano, šlape jim to hezky, moderní indie rock má hlavu a patu, rovný taneční rytmus vybízí k pohybu, ale vtírá se omleté klišé „na Česko dobré“. Voodooyoudo? neurazí ani nenadchnou – hrají na jistotu a nenabízí nic originálního.

Po nich nastupuje sedmnáctiletý anglický klučina s trikem „Where the fuck is Bratislava?“ a já si říkám „Where the fuck is the rest of the band?“ Henry si ale ve svém „souboru“ Mylets celkem obstojně vystačí sám. Hraje na kytaru, horečně podupuje asi po patnácti pedálech před sebou, zpívá a do toho ještě stačí „bubnovat“ na pad. Klobouk dolů za to, že to všechno dokáže bez větších kiksů zkoordinovat.

„Bum čvacht, mrd mrd a těžkoprdelní tucačka vše posílá do dob, kdy byl postrock ještě v prenatálním stavu.“

Kytaru ovládá jako pán, prohání ji efekty, vrství loopy, přesně frázuje a výsledkem je rytmicky rozhozený rock, který místy přechází do matiky, která nezapře vliv Battles. Nejvíc se povedl svižný song věnovaný Stevenu Spielbergovi. Celkově vzato to ale naprostá bomba není. Škodil lo-fi zvuk, předlouhý set s několika slabšími pomalejšími songy a hlavně vokál, jehož omezený rejstřík nenabízí příliš prostoru. Leccos zachraňoval aspoň energický řev, který paradoxně netrhá uši tolik, jako jeho emotivní pokusy o vyšší polohy. Spíše než o plnohodnotný koncert jde o zajímavě znějící performance podtrženou živelným projevem. Fajn zážitek.

Následující C slibují instrumentální postrock, ale to, co se line z pódia, je pro mě největší zklamání večera. Když už hraješ instrumentální (post)rock, tak bys měl mít v rukávu nosné riffy. Tady ovšem kytara a basa nabízí neoriginální šeď, a když už se z ní podaří vyloudit zajímavější nápad, tak ho kapela omílá do předlouhého nekonečna. Céčka jsou zoufale předvídatelní, songwriting je neinvenční a občasný chytlavý riff je rozmělněný na neúnosně velkou plochu. To vše by se ještě dalo prominout, jenže to, co předvádí bubeník, vše naprosto pohřbívá.

Nevím, jestli je lenivý nebo tak mimo, ale mám pocit, jako kdyby přišel z tancovačko-bigbítové kapely a rozhodl se těch pár nadějných nápadů zadupat do země. Bum čvacht, mrd mrd a těžkoprdelní tucačka vše posílá do dob, kdy byl postrock ještě v prenatálním stavu. Jsem tak vytočený, že mě přešla chuť i na cígo (!). Jo, a byl tam taky klávesák. Stál tam. Moc nevím proč, protože a) nebyl naštěstí moc slyšet a b) když už jsem měl tu smůlu a zaslechl ho, tak na mě vybafl nejasný zvuk toho nejhoršího, co si lze představit z osmdesátek (nebo čeho). Jestli pochází slovo „grády“ od slova gradace, tento koncert je neměl. Většina přítomných však měla opačný názor, takže se jistě mýlím.

Než se dostanu ke skupině, kvůli které jsem na akci přišel, dovolím si krátký exkurz do fenoménu math rocku. Ten bezpečně poznáte podle toho, že bubeník je nadupané hovádko, které neustále láme liché rytmy a kytarista si do toho tappingem pidliká nahuštěné množství riffů. Zní komplikovaně (či, jak píšou, „intelektuálně“) a přitom to obzvláště naživo bývá strhující jízda. V současnosti je žánr ve své původní podobě už za zenitem a je proto zajímavé sledovat, kam se kapely, které z něj vzešly, posouvají. Mimochodem, desítkám skupin vycházejících z tohoto žánru se v AVAntýrách věnujeme už nějaký ten pátek.

„Velezdvořilá komunikace s mistrem zvukařem se mohla zdát přehnaná, ale to je prostě anglická slušňácká mentalita, lads and gals.“

Vypůjčím si kámošovo přirovnání: This Town Needs Guns jsou jako Take That math rocku. Zní skutečně velmi popově, snad až příliš. To mi brání v tom, abych doma „Animals“ (2008) poslouchal často. Pět roků staré album je typická žánrovka, čili je instrumentálně zajímavé, ale procítěný vokál mi prostě stojí v cestě. Od té doby se pánové na nejnovějším albu „13.0.0.0.0“ posunuli k méně komplikované a ještě přístupnější formě. Sladký rock na pomezí indie a matiky už mě téměř vůbec nezaujal. Byl jsem tedy zvědavý, jestli TTNG dokážou přesvědčit naživo.

Na pódium naběhli bubeník a dva kytaristé, z nichž jeden měl na kytaře takovou tu hrazdičku (ano, terminus technicus, jinak kapodastr) na šestém pražci. Začali prvním songem z posledního alba a já s překvapením zjišťoval, že jim baštím i ty nejcukrkandlovitější pasáže. O tom, že bubeník byl přesný jak hodinky, a hlavní kytarista zahrál sebetěžší pasáže bez chyby, bych mohl napsat dva odstavce, ale to se celkem dalo čekat. Nenucenost a lehkost, s jakou zpíval druhý kytarista, mě ale definitivně přesvědčila, že si to můžu užít, aniž bych se musel bát přeslazeného čajíku. A to říkám s vědomím, že hráli hlavně věci z posledního alba (aka „cukřenky a indie nuda“, viz výše).

Síla TTNG tkví v tom, že dokážou efektně zkombinovat přímočaré a složitější pasáže a poskládat je tak, že to celé drží přirozeně pohromadě. Navíc jsou muzikantsky naprosto suverénní a působí civilně, bez zbytečných gest. (OK, velezdvořilá komunikace s mistrem zvukařem se mohla zdát přehnaná, ale to je prostě anglická slušňácká mentalita, lads and gals.) TTNG naživo předvedli příjemný poprockový setík stojící na mathových základech. Už kvůli nim stálo za to přijít.