Emika

Roztomilá femme fatale
host: Stroon
24. února 2012
Praha, MeetFactory

Skočil jsem rovnou do neznámé vody, když mé rozhodnutí navštívit poprvé klub MeetFactory padlo na vystoupení elektronické dámy jménem Emika.

Obrazce, nejprve černobílé a posléze i barevné, avizovaly předskokana Stroona - muže s pruhovaným trikem, dlouhými rukávy a xylofonem. Právě tento nástroj se stal ústředním bodem jednolitého představení.

Melodie z xylofonu nepřicházely hned na povrch, nejprve dokreslovaly jemným způsobem namixované smyčky. Jakmile ovšem přišel druhý segment, mající o něco rychlejší rytmus, paličky v rukou brýlatého čahouna okamžitě kmitaly obrovskou rychlostí. V tento konkrétní moment se z koncertu stala docela solidní hypnóza. Představuji si klidnou, vybarvenou kancelář, kde vládne ticho a harmonie. A najednou přijdou rány kladivem do hlavy a jiných částí těla. Následně nastane znovu harmonie. Takhle se dala vnímat hudba při zavřených očích, akorát místo barevné kanceláře tu sloužily industriální chodby a sál klubu.

„Zatímco mezi skladbami a navenek působila Emika jako roztomilá, trochu stydlivá dívka, při vystoupení se proměnila ve femme fatale.“

Produkce je sofistikovanější, než při poslechu v prvních pár minutách. Co se zda být jako obyčejná elektro bouchačka, je při proměnách elektrizující mechanismus o mnoha chodech. Jenom mně přišla škoda, že na takovou hudbu masa lidí jen stojí a poslouchá. Ačkoliv podle konečného potlesku by se dalo hovořit o úspěchu.

Potemnělé jeviště, klávesy a mikrofon uprostřed toho všeho. „Dobrý den, my name is Emika,“ se ozvalo z úst celkem nenápadné dámy, která žije v Berlíně, ale má český původ. Kromě stovek lidí se na ni přijela podívat i její maminka žijící v Anglii, která prý lituje toho, že Emiku nenaučila nikdy česky.

Stačilo pár beatů, několik slov s hlubokým rejstříkem a nastavenou ozvěnou či distorzí, naléhavým hlasem a minimalistické pohyby a v MeetFactory začalo publikum bedlivě naslouchat každému zvuku, co vyšel z reproduktorů. Zatímco mezi skladbami a navenek působila Emika jako roztomilá, trochu stydlivá dívka, při zpěvu se proměnila ve femme fatale, jež si podmanila publikum svými texty a způsobem, jakým je dávkovala.

„Když si lidé vydupali hlasitým skandováním ještě přídavek druhý, Emika se vrátila na pódium a musela skrývat slzy dojetí.“

Někdy to byly zdánlivě jednoduché rytmy, do kterých však svým velmi slušným rozsahem dodávala Emika osobnost. Jindy to byly střednětempé beaty se spoustou nápadů napojujících se na základní prvek. Slyšet byl i pořádný dubstep se záměrně pomalým tempem, ale hutným nasazením.

Reakce lidí se s každou skladbou stávaly intenzivnější, až to kolikrát u nás debutující Emiku zaskočilo. V závěru si pozvala na pódium svoji matku, která se s publikem podělila o svoje dojmy v češtině. Emika byla roztomilá, když se pokoušela o češtinu, více než „děkuji“, „dobrou chuť“ či „ahoj maminka“ však nenabídla. Jeden přídavek se dal podle maximální spokojenosti lidí očekávat, ale když si lidé vydupali hlasitým skandováním ještě přídavek druhý, Emika se vrátila na pódium a musela skrývat slzy dojetí. Sama přiznala, že toto vůbec nečekala a že neví, co má nyní dělat, protože dva přídavky nikdy nedávala. A tak nechala vybrat fanoušky, jakou skladbu má zahrát znovu.

Při vší úctě ke Stroonovi, po koncertě Emiky jsem si na něj vůbec nevzpomněl. V hlavě mi zněl pouze uhrančivý a naléhavý hlas Emiky za doprovodu melancholických beatů.