Elektronický hédonismus aneb nová jména v roce 2012

I přesto, že nejlepší jsou stejně ty desky, o kterých na začátku roku nikdo neví a ony pak udělají neskutečný šrumec (viz například „House of Balloons“ od The Weeknd loni), povíme si něco málo o mladých producentech, kteří v uplynulém roce nahráli skladby, k nimž můžeme s klidným srdcem připojit slova „velmi nadějný“. Tagovat se bude hlavně v oblastech UK garage, UK funky, náznacích jazzu, ambientu i techna.

Kahn a Zhou
Začneme dvojicí interpretů z Bristolu, protože oni jsou dalšími, kteří mohou opět zviditelnit tohle jihozápadní anglické město mezi smetánkou hudebních metropolí.
Bristol není jen o prošlé slávě trip hopu. V polovině nulté dekády se z tamních sídlišť přihlásil producent Joker, který svojí subtilní parafrází dubstepu patřil mezi nejvýraznější jména tohoto nového zvuku. To, že je jeho debut jeden velký blábol, patří do jiného příběhu.
Dalšími výraznými subjekty se stala trojice bristolských labelů Tectonic (2005), Punch Drunk (2006) a Black Acre (2007). Tectonic se může pochlubit (starým dobrým) Jokerem, Pinchem, 2562, v Black Acre si hýčkají producenty Blue Daisy, Hyetal nebo Brokenchord a u Punch Drunk, který založil dubstepový bard Peverelist, se zabydleli šikulové Peverelist (jak jinak), Guido a v neposlední řadě také Kahn (I.) a Zhou. První jmenovaný stvořil jeden z nejlepších tanečních tracků minulého roku. „Like We Used To“ je ultimátní směsí temného UK garage s iluminujícími r'n'b prvky, najemno nasekaným vokálem, který spíše deklamuje jednotlivá slova než souvislý celek, a decentními osmibitovými mezihrami.
Jeho skladby mají pevný řád, jsou ponuré, ale vždy se v nich objevuje nějaký osvobozující prvek. Bez této přísady vystavuje své meditativní světloplaché skladby producent Zhou. Zvukem se vrací k prapočátku dubstepu, kdy jste si v té temné urbánní džungli neviděli na špičku nosu. Plíživý pocit samorostoucí klaustrofobie, změť dezorientujících ozvěn a masivní basy. Zhou je dalším z producentů, kteří ve své tvorbě nějakým způsobem pracují s fenoménem strachu. Podobně jako Raime, Hyetal, Monolake, Pinch a další. Jo, a z Bristolu ještě určitě zkontrolujte jméno Julio Bashmore.

Ossie
Abychom trochu obrátili karty, vysypali lejno z tepláků a roztáhli žaluzie, představíme si UK funky producenta Ossieho (II.). Ten by nás měl zajímat už v momentě, kdy vedle jeho jména svítí název agilního labelu Hyperdub. Mimochodem, na Hyperdubu se schyluje ke dvěma velkým událostem, jednak má vydat další EP Burial, což je vždy tak trochu záruka kvality a jednak svůj debut konečně vyšle mezi lidi křehká duše Cooly G a šeptá se, že by to mohla být událost roku.
Ale nepředbíhejme. Když Ossieho kontaktoval Kode9, zakladatel Hyperdubu, on prý ani pořádně nevěděl, co to Hyperdub je. Ach! Každopádně Ossie vystudoval technologii hudby, kde se naučil doslova anatomicky vnímat stavbu jednotlivých skladeb. Do detailu, do posledního atomu. Myslím, že to velké množství perkusí v jeho hudbě je toho důkazem a zároveň takovou obdobou kytarových sólíček, ve kterých se upocený bard v kuželu zájmu snaží prezentovat svůj rychlý prstoklad. Jen s tím rozdílem, že u Ossieho vám z toho není zle. Začínal s house music, ale poslední dobou má velkou slabost pro UK funky, r'n'b a hip hop. Necítí se být ani v jednom žánru pán domu, ale celé dohromady to neuvěřitelně funguje. Sídlištní funky styl, Karibik zalitý do betonu. V takto podobné substanci mě naposledy bavil snad debut od Rosky. A to už nějaký ten pátek je.

Graphics
Graphics, vlastním jménem Alfie MacGibbon, není zrovna troškař. Tedy alespoň co se nějakého vrstvení samplů týče. Z jednotlivých pixelů staví výživné kolážovité obrazy, ve kterých je nasekáno snad úplně všechno. Venku má singl „Mama Grizzlies“, který by bylo škoda minout, protože tak trochu slibuje, že s Graphics bude v budoucnu velká legrace.
„Mama Grizzlies“ uvádí repetitivní smyčka krátké fráze, doprovázená vokodérem a chytlavou melodií, která jako kdyby vypadla z nějaké psychotropní animované pohádky. MacGibbon zdánlivou naivitu a něžnost elektronické skladby rozbíjí dubovými ozvěnami, dancehallovými basy a decentní náklonností k odrůdám UK garage. Celý track je ale složen z tak velkého množství nasekaných samplů, že rozpoznání identity je poměrně složité, ale vlastně i úplně zbytečné. „Mama Grizzlies“ si užijete i bez jakýchkoliv znalostí. Už jen z pozice obdivovatele MacGibbonovy zručnosti.

Objekt
Německý rezident Tj Herz, tvořící pod jménem Objekt (perex), v minulém roce příliš tracků nevydal. Ale ty čtyři skladby a pár remixů stačily k tomu, aby se o něm lidé v diskuzích pod jeho tvorbou začali vyjadřovat ve smyslu, že „takhle dobrý producent už tu nebyl roky“. Kdyby měl náhodou někdo problém s tím, co že to vlastně míchá za žánry, na jeho oficiálních stránkách je hezké vysvětlení: „mess of dubstep, 3-step, garage, techno, bass-core, post minimal wankstep, shithouse, acid wonk, no more, no less.“ Shithouse, post minimal wankstep a acid wonk slibuje mnohé.
Důležité je, že jeho skladby jsou nekompromisním mixem temných poloh UK garage, které jsou vyprodukované s obsedantivní precizností. A například takovou „CLK Recovery“ si dokážu přestavit jako impresivní floor filler/killer. Buldozer tanečního parketu. Frontální útok. Objekt nakládá s nepravidelností beatu, kde mezery plní hutnou směsí basů a temných samplů, ale rozložit umí také s beatem čistokrevně rovným, který tepe jako puls v uříceném těle. Jeho skladby připomínají chladný funkcionalismus, jenže když se do vás dá valivé tempo, všechno jde stranou. Precizní práce. Mimochodem, Objekt se objevil také na ceněné kompilaci remixů posledního alba od Radiohead a ano, patřil k nejlepším.

Pedestrian
Informací o tomhle producentovi je jako šafránu a když už chcete něco zjistit, většinou se jen dozvíte, jak skvělé tracky to dělá. Informace jistě důležitá, bohužel poněkud pohublá. Své debutové EP „Hei Poa“ vydal na konci října a zní jako Joy Orbison, který songy skládá za dekorativní asistence nějakého z japonských národních parků. Někdy jsem si vzpomněl také na ortodoxní dubstepový kolektiv LHF. Spousta odkazů k ambientu, hřejivé samply a něžné melodie, ze kterých je pořád cítit vůně města. Noční únik do snivě vykonstruovaného organického světa. Emoce mezi beaty neztrácí svoji platnost a ani důstojnost. Tohodle zvuku pořád nemám dost a Pedestrian je pro mě snad největším překvapením, kterého se mi ke konci roku 2011 dostalo.

Kyle Hall
Celou pouť po nových jménech bych rád zakončil interpretem, který nový rozhodně není, i když rok narození 1991 by k tomu odkazoval. Detroitský DJ a producent Kyle Hall (III.) už v osmnácti vydal neuvěřitelně dobré EP „Worx of Art 1“. Omar-S nebo Theo Parish, kteří jsou ikonami detroitské taneční scény, o něm říkají, že patří mezi největší talenty kolem. A mají recht. Jeho nocí naplněné kombinace lo-fi odkazů k jazzu a deep housu jsou jako sladký zákusek drásavé insomnie. Ozvěny snu. A přitom Kyle Hall umí v těchto miniaturních kompozicích vyzdvihnout i preferenci tanečních prvků. Ta aura noční svévole je ovšem stále zachovaná. Kyle Hall je rozkročený mezi tyto dvě polohy a ani jednu nebere jako holku od vedle. Pokud chcete vykopávačku, zkuste „Tomorrow Is the Day“.
Až na jeden release a pár remixů (mimochodem jeden i pro Emiku) Kyle Hall v loňském roce nic nevydal, vše podstatné se odehrálo v roce 2010, tak proč ho zmiňuju? Protože pořád patří k největším příslibům a podle mě to je jeden z nejtalentovanějších producentů současnosti. „Must See EP“, singl „Kaychunk“ (který vyšel na Hyperdubu) nebo „The Water Is Fine EP“ jsou položky, které by si člověk měl pustit už jen ze zvědavosti.