Elektronické desky, které letos vyjdou a udělají nám radost

Asi nemá cenu psát, že nová deska Coldplay na ten seznam nepatří. Navíc podle posledních ukázek to vypadá na hitparádovou anální turistiku. Díky, ale nemám zájem.

Ve Factu samozřejmě nezapomněli zmínit alba jako „Biophilii“ od Björk. Tento velice ambiciózní multimediální projekt se dá s klidem považovat za vůbec nejočekávanější záležitost minimálně podzimu, a proto je na 10. října upřena převeliká pozornost. Fanouškům elektronické hudby a vlastně i fanouškům filmové tvorby jistě neunikla skutečnost, že jeden z nejvýznamnějších filmových režisérů, tedy David Lynch, vydává hudební album. Je asi naivní očekávat, že se deska „Crazy Clown Town“ stane stejně ikonickým počinem jako jeho snímky, ale na pětašedesátiletého pána zní ukázky zatím poměrně zajímavě, uvidíme 8. listopadu.

Dalším zmíněným albem bylo také „The Devil's Walk“ od německého projektu Apparat, které oficiálně vychází stejně jako tento článek 27. září. Na internet už ale uniklo a po několika posleších musím říct, že zatím tahle ďáblova procházka vypadá na celkem obstojnou zívačku. Nebo na to ještě nebylo to správné počasí. Jisté je, že „Devil's Walk“ slibuje zajímavý duel s „Monkeytown“ od spřáteleného projektu Modeselektor, jehož vydání je naplánované na 30. září. Sázím dvě stovky na Modeselektor.

„Jestli na té desce budou ještě větší pecky, než je devítiminutová ‚Parralel World‘, bude to vážně jízda.“

Když jsem poslední dva tři roky poslouchal Jokerovy singly, vždycky jsem si říkal, že až konečně vydá debutové LP, bude to událost. A myslel jsem si to ještě v době, kdy Joker (první foto) ohlásil, že se jeho první LP bude jmenovat „The Vision“ a 7. listopadu vyjde na 4AD (kde nedávno vyšla druhá dlouhohrající deska také tajemnému producentovi Zombymu).
Bohužel potom, co jsem několik singlů z „The Vision“ slyšel, se už netěším, ba co víc, myslím, že to bude pořádný průser. I když asi ne ekonomický a o to mu zřejmě jde, jinak si nedokážu vysvětlit tu proměnu z adorovaného undergroundového gurua, co z Bristolu do světa posílal ty nejsvěžejší mutace a parafráze dubstepového dění, na poddajného, mainstreamem opilého šášu, co své tracky dělá snad na zakázku. Nebo stále jen pokračuje v preparování aktuálních dubstepových trendů, což je možná ještě smutnější zpráva. Ani nevíte, jak moc bych si přál, abych se pletl a „The Vision“ mě smetla jako svého času singly „Puprle City“, „Tron“ nebo „Digidesign“. Joker zhudebnil fialovou. Teď fialová brečí, jako já.

Své by v tomto roce měli říct také Justice, kteří Francii svým debutem „Cross“ vrátili věhlas stanovený duem Daft Punk. Jejich druhé album „Audio, Video, Disco“ vyjde 25. října a já jsem zvědavý, jestli tahle divoká dvojka dokáže navázat na úspěch debutu.

Z toho seznamu, který dal Fact magazine k dispozici, jsem vybral ještě šest alb, na které se osobně těším nejvíce a zároveň si podprahově myslím, že by do žebříčku toho nejlepšího za letošní rok mohla ještě pořádně promluvit.

Actress – Ghettoville (druhé foto, vydání: zima 2011)
Z malebných ladovských zimních večerů vám jistě velmi ochotně Actress nadělá depresivní prezentaci nejčernějších představ Freddyho Krugera. Rok po výtečném albu „Splazsh“ na svém labelu Werk Discs vydá v pořadí třetí album „Ghettoville“. Darren Cunningham, tedy ten, kdo za projektem Actress stojí, dal před několika týdny volně k dispozici skladby, které se prý na album „Ghettoville“ nevešly. Nezlobte se na mě, ale jestli na té desce budou ještě větší pecky, než je devítiminutová „Parralel World“, bude to vážně jízda.

Kuedo – Severant (vydání: 17. října)
Během několika posledních dnů a týdnů se do čela peletonu očekávatelnosti dostal Jamie Teasdale, respektive jeho alterego Kuedo. Teasdale se dostal do povědomí jako polovina dua Jamie Vex’d, což je projekt, jehož první album „Degenerate“ z roku 2005 patřilo k prvním veleúspěšným dubstepovým dlouhohrajícím nahrávkám. Jeho sólový debut „Severant“ již například Martin Clark nebo zástupci zmíněného Fact magazínu stihli pasovat na „pravděpodobně jednu z nejlepších elektronických desek roku“. Kuedo jako osamocený eskapista používá staré syntezátory, pomocí kterých posluchače vystavuje nelichotivé alternativní budoucnosti. V Guardianu to okomentovali slovy, že „Severant“ zní, jako kdyby „soundtrack z Blade Runnera zremixoval DJ Nate“, tedy jeden z nejznámějších dovozců současné odnože chicagského housu – juke. A ambientní, nostalgicky futuristické konstrukce s roztěkaností juke beatů spolu skvěle korespondují.

„Hudba The Weeknd je posmutnělým soundtrackem k afterparty prominentních lidí, jejichž osudy na daném večírku byly naplněny skrze smutek a chmury, které se během večera dostavily.“

Martyn – Ghost People (vydání: 10. října)
Holandský producent Martyn to se svojí druhou dlouhohrající deskou „Ghost People“ nebude mít vůbec lehké. Debutem „Great Lenghts“, který si i sám vydal, si nadělal tolik příznivců a obdivavatelů, že uhájení této pozice je nezáviděníhodný úkol. Navíc jsem nesmírně zvědavý na konfrontaci zvuku Brainfeederu, jemuž vévodí jeden z nejtalentovanějších hudebníků současnosti – Flying Lotus, a tanečních vizí Holanďana Martyna.
Jeho zvuk se bude mezi tou unifikovanou paletou abstraktních beatů vyjímat a já doufám, že kvalita zůstane minimálně stejná. Z prvních ukázek to vypadá, že se na „Ghost People“ dočkáme přímočařejšího (ale na druhou stranu rozvětvenějšího) zvuku než na „Great Lenghts“. Nemyslím si, že by to bylo na škodu, koneckonců je dobře, že se Martyn neřídí heslem „opakování matka moudrosti“. Jo, a na jednom tracku zde hostuje MC Spaceape!

Rustie – Glass Swords (třetí foto, vydání: 10. října)
Do detailu vybroušeným skleněným mečem se nás chystá sejmout beatmaker Rustie. V mých očích byl tenhle jinoch vždycky ve stínu stájového kolegy a beat mastra Hudsona Mohawka, ale po ukázkách z maximalisticky freonového alba „Glass Swords“ by bylo ješitné v těchto myšlenkách pokračovat. Věřím tomu, že tyhle skleněné meče projedou mým zuboženým skeletem jako máslem. Ve vší slávě provedení v nejvyšším barevném rozhraní. Těším se na další body pro Warp, kde toto album vychází.

L-VIS – Neon Dreams (vydání: 3. října)
Ne že bych byl úplně fandou toho, jak L-VIS zní na novém singlu „Lost in Love“. Trochu mi to totiž připomíná Jokerův přerod z undergroundu pod nablýskané reflektory mainstreamu. Teda s tím rozdílem, že u L-VIS to byla otázka nějakého jednoho roku. Na druhou stranu jeho dosavadní práce pro label Night Slugs, který spoluzaložil, je tak strhující, že se na jeho album „Neon Dreams“ nejde netěšit. V tomto případě je ale velká šance, že všechno to těšení shoří při prvním poslechu této desky. Tohle bude buď pořádná jízda nebo hořký zklamání.

The Weeknd – Echoes of Silence (vydání: podzim 2011)
Projekt kanadského rappera Abela Tesfayea The Weeknd je jeden z nejzajímavějších úkazů, které se v letošním roce přihodily. Začalo to deskou (on tomu říká mixtape) „House of Balloons“, pokračovalo „Thursday“ a ke konci letošního roku se má trilogie uzavřít albem „Echoes of Silence“. Tesfeaye a producenti Doc McKinney a Illangelo vytvořili fenomén, který vychází z devadesátkově pozlaceného r'n'b, ale přitom diametrálně obrátili vyznění svých skladeb.
„House of Balloons“ by se s klidem už nyní dalo nazvat jako kultovní. Anonymita autorů nezabránila totálnímu internetovému pobláznění. Věci začaly mít jasnější kontury, až když se zjistilo, že se kolem The Weeknd motá také kanadský rapper Drake. Hudba The Weeknd je posmutnělým soundtrackem k afterparty prominentních lidí, jejichž osudy na daném večírku byly naplněny skrze smutek a chmury, které se během večera dostavily. Já nevidím ani jeden důvod, proč se na „Echoes of Silence“ netěšit. Jediné nebezpečí může tvořit trochu vlažnější přijetí druhé desky „Thursday“, ale i tak je bezesporu se závěrem trilogie co vyhlížet.