Education Parties: Jamie Woon

On a James Blake měli být ti, kteří v popovém (soulovém) hávu vykopnou dveře undergroundu. Zatímco u Jamese Blaka, který si z posluchačů udělal domácí mazlíky, ta prognóza na 120% vyšla, Jamie Woon byl odsouzen k tomu být ten druhý, spokojující se jen s tím, co mu Blake nechá. Nedivím se, že se o vzájemné komparaci Woon bavit nechce, ačkoliv se jí zpočátku postdubstepového šílenství nevyhnul. Jak říkám, mohl by být dalším z těch, kterým anketa „BBC Sound Of“ vykopala hrob, ale v Meet Factory ukázal, že to je holý nesmysl.

Úvody ke každé akci Education Parties by vlastně mohly být šablonovitě pořád stejné. I nyní bych do smíchovského klubu nahnal pochybovače o vkusu českého milovníka hudby. Všechny ty přechytralé programové ředitele a diletantské mravokárce. Solidně zaplněná Meet Factory je důkazem, že i interpreti, kteří u nás nedostanou v médiích zdaleka tolik prostoru jako ve světě, mohou být velkým lákadlem.

„Viděl jsem ty páry, co jdou náhodou kolem, jak se mohou přetrhnout, jen aby peníze do toho klobouku hodili co nejrychleji.“

Hudba Jamieho Woona snese mnoho škatulkování a vlastně i první pohled na něj a jeho parťáka nabízel různá zařazení. Oba vypadali jako znudění svatebčané, co si na Smíchov vyrazili z nedalekého nonstopu, ale když začali hrát, zmocnilo se mě blažené kouzlo elegance. Celý ten set měl strukturu živého organismu, který se každým songem vyvíjel. Zpočátku jsem si říkal, že by s tímhle mohli vydělat balík na Karlově mostě, protože se mi úplně přesně vybavila noční Praha orazítkovaná soulovou romantikou a zahalená v mlze.

Viděl jsem ty páry, co jdou náhodou kolem, jak se mohou přetrhnout, jen aby peníze do toho klobouku hodili co nejrychleji. Zpočátku také nebylo po nějaké dubstepové formě ani vidu, ani slechu. Ryzí pop ve futrálu intimity. Jak ale set plynul, byl stále větší důraz kladen na beatologii, která svůj vrchol našla samozřejmě ve dvojici singlů „Night Air“ a „Lady Luck“. Dva songy, pod kterými je podepsán i Burial, byly určitě vrcholem. Bouřlivý aplaus, dav na vrcholu… na vrcholu. Jejich živá modifikace byla více než slušivá a dance appeal smrtící. Možná i proto následující písně jako „Gravity“ nebo „Middle“, ve které ty beaty ne vždy tak úplně seděly, působily jako dojezd. I přes jejich nespornou kvalitu. Možná proto ta něžnost „Gravity“ narážela na mumlající, stále rozdivočený dav.

„Být v Praze je prý ‚wicked‘ a Meet Factory je ‚wicked place‘. Na chvíli jsem se zarazil, ale výklad urban dictionary je jasný.“

Pop Jamieho Woona ždímá maximální možnosti klubového prostředí a přitom si z obou bere to nejzajímavější. Umí svoji intimitu šikovně poskládat mezi bujaré rytmické pasáže. Jeho kroky vedou mezi urbanismem a esenciálním kouzlem přírody. Což dobře ilustrovaly také zadní projekce. Plynule přechází ze soulových balad k tanečním floor fillerům. Má geniální hlas, který ale nezotročuje instrumentální nebo rytmickou složku, která zase sahá pod zem a bere si z undergroundu nevšednost. Proto tomu živému setu velmi snadno odpustím občasnou monotónnost (velmi řídkou, ostatně jako na desce) i neustále pískající fanoušky kolem mě.

Jsem rád, že zazněla také skladba „Blue Truth“ nebo závěrečná „Missing Person“, kterou už Woon odehrál bez parťáka. Naopak věčná škoda, že nezazněla „Wayfaring Stranger“ v Burial editu, to by bylo žůžo. Být v Praze je prý „wicked“ a Meet Factory je „wicked place“. Na chvíli jsem se zarazil, ale výklad urban dictionary je jasný – všechno je skvělý!

Ještě než se lehce odulý Woon objevil na pódiu, místo mu zahřála brněnská formace Fiordmoss. Když už byla řeč o formách popu, tohle by mohla být jedna z variant toho tuzemského. Fiordmoss si po svém vykládají estetiku severského chladu a zádumčivosti a také elektro akustických skupin 90. let. Petra Hermanová má navíc vokál jako zvon. Inspiraci bych hledal u Björk nebo Beth Gibbons. Důležité je, že jsou mladí a mají vůli si věci dělat jakž takž po svém.

Při mé cestě z Meet Factory nejednomu autu, jež mě míjelo, z interiéru dunily Woonovy skladby. Jojo, taky bych si ještě dal.