Earth

Vědoucí úsměv pod šedivými vousy
hosté: Mount Eerie, Ô Paon
30. března 2012
Praha, divadlo Dobeška

„Omlouvám se, že jsme vás loni vynechali,“ pozdravil černovlasý a šedovousý Dylan Carlson pražské publikum s odkazem na to, že když jeli Earth turné k prvnímu dílu alba „Angels of Darkness, Demons of Light“, vyhnuli se nám. Je zapomenuto. Jejich aktuální pražský koncert to bohatě vynahradil.

Když hudebník a producent Ondřej Ježek, který koncert zvučil, v aktuálním rozhovoru v časopise Respekt zmiňoval, jak do Prahy se Silver Rocket vozívají i trochu divné hudebníky s banjem a tak, nepřímo tím vystihnul i dva hosty, které s sebou vzali Earth. Ti mají totiž zjevně v merku solitéry, kteří za civilním projevem a občasnými disharmoniemi skrývají něco málo záhadna až okultna, a tak se s nimi po loňských Sabbath Assembly na cestu vydali Mount Eerie a Ô Paon. Není se až tak čemu divit, když se frontman Earth aktuálně zhlédnul v tématu spiritismu, jemuž zasvětil svůj první sólový projekt.

Dylan Carlson je muž, od kterého se těžko odvrací zrak – přesně ten typ, na jehož tváří i postavě vidíte nejen těžkou minulost, ale i nenucenou moudrost, která z ní vzešla. „Vypadal nějak sešle, Dylan,“ říkal kdosi po koncertě ve frontě u dveří (ano, bylo tu dost lidí, aby se tvořila fronta při odchodu) a vystihnul tím i můj údiv, který mě pojal, když jsem Carlsona viděl loni na Friction Festu v Berlíně. Někdejší štramák s uhrančivýma očima se mění v kmeta s uhrančivýma očima a ač to asi nebude ku prospěchu jeho zdraví, je to ku prospěchu jeho charismatu. A tak když koncert začal slovy „až budete fotit, tak bez blesku – ne proto, že bych byl kokot, ale protože mívám záchvaty a nerad bych měl jeden dneska“, mazali si přítomní pánové pot z pleší, aby náhodou příliš světla nešlo odtamtud.

„Zvonky se s mikrofony mazlí tak, že přinesou nejen štěstí, ale hlavně závany duchovna.“

Se základem v podobě hudebníka, který sám o sobě vábí pozornost, je prvotní zájem zaručen. A když k tomu hraje hudbu z nového i jiného světa, je zaručeno i uhranutí a zážitek, na jaký se vzpomíná. Takřka devadesát minut přineslo nejen opojné, americkým jihem nasáté elegie, ale i překvapivé výlety do devadesátých let, kdy Earth položili základní kámen, na němž o necelou dekádu později začali stavět Sunn O))) své obří aparáty. Groovy závan s „Tallahassee“ (1996) osvěžovaly jinak meditativnější rozpoložení kapely, která stále více inklinuje k co nejmenšímu počtu tónů, jakkoliv to v jejím případě může znít neuvěřitelně.

S bubenicí Adrienne Daviesovou, která to s Carlsonem táhne od roku 2005, kdy Earth obnovil, ale i cellistkou Lori Goldstonovou, která to kdysi tak trochu táhla s Nirvanou, dosáhla kapela jedinečně opojného výrazu, který zároveň zklidňuje i podněcuje. Sledovat Adrienne je pak snad ještě více fascinující, než v případě Carlsona. Oč méně tónů hraje, o to více se na každý z nich soustředí a její hra připomíná více jakýsi balet v sedě, kdy palička pomalu létá do přesně dané výše a zvonky se s mikrofony mazlí tak, že přinesou nejen štěstí, ale hlavně závany duchovna. A poslech Earth se tak zároveň rovná meditaci.

Jo, a pokud Carlson přišel ještě někomu sešlý, pak mám dobrou zprávu – na rozdíl od loňského berlínského koncertu se tentokrát opakovaně usmíval a také v tu chvíli bylo v jeho tváři vidět něco, co nepřichází jen s věkem, ale hlavně prožitými zkušenostmi. A to samé se dá říci o hudbě Earth, kterou sice můžeme celkem snadno rozepsat do not, ale o to hůře se vystihuje, jaký může být původ její magie.

fotografie: Jana Chržová