E. D. Sedgwick – We Wear White

Ty košile byly kdysi bílé
2012
Dischord
31:16 (11 skladeb)
indie rock/punk
www.ediesedgwick.biz

Na doby, kdy Justin Moyer nejen pojmenoval svou kapelu po krásné dědičce a trochu též herečce, ale taky se za ní naoko převlékal, už můžeme jen vzpomínat. Ovšem bez jakéhokoliv smutku, hudební vyjádření se totiž nezměnilo, respektive trochu změnilo – ale pořád víme, s kým máme tu čest. E. D. Sedgwick si nadále užívají velkou svobodu a stále více znějí jako kapela.

Může za to nejen nalezení velmi originálního výrazu na pomezí hezkých a velmi ošklivých písniček, ale i to, že zakladatel kapely Justin Moyer zase o kousek víc pobláznil své tři spoluhráčky. Jejich spojení zní na „We Wear White“ o poznání víc organicky, dosud nejvýrazněji je slyšet vklad baskytaristy a zpěvačky Kristiny Buddenhagen.

Poslouchat E. D. Sedwick možná není úplně radostné, přitažlivost desky je ovšem velká. I tentokrát Moyer odhaluje svou maximální vyřídilku, párminutové skladby ovšem graduje jen do momentu, kdy si všichni přihlížející řeknou „kapišto“, což je dobrá záminka skladbu ukončit. Tedy žádné tlačení na pilu – bystří pochopili, do ostatních to není třeba vtloukat za každou cenu. A pokud nám Justin tvrdí, že chodí v bílé, pak by neměl opomenout, že ji tak trochu překrývají skvrny od potu, krve a kávy ukapávající od unaveného rtu.

„Z garážové syrovosti může každou chvíli vynořit naštvané varování.“

Stejně jako dříve se vkrádá dojem, že v klasické rockové sestavě nahrané skladby mohly být vlastně docela pěknými písničkami. Ale proč by měly? Krásu přetransformovanou ve škleb lze vytušit už z názvu kapely. Jak moc je tento škleb hravý, pak pochopíme po prvních minutách poslechu. Sestava špinavých, ale i skočných písní jasně říká, že se máme mít na pozoru, že se z garážové syrovosti může každou chvíli vynořit naštvané varování.

I díky tomu není titulní píseň tak docela ozvěnou z dob, kdy byli Beatles ještě neviňátka, i díky tomu je třeba zapudit myšlenku, že u „Hex of Sex“ by mohly leckteré holčičky dovádět jako u Franz Ferdinand. Skladby jako by ovšem vznikaly v horečce, hnané omámeností i zarputilostí zlomit vše zlé. „We Wear White“ smrdí zlobou i chutí si zařádit, ale nikdy neútočí. Jen takto totiž můžeme naplno vstřebat nabízené požitky, aniž bychom se museli odstřihávat od reality. Na večírku E. D. Sedgwick se sice na první pohled nic moc nevymyká, přesto by sem měly mít citlivky zákaz vstupu.

fotografie: Christopher Grady