Dying Passion - Amplify

Jelínci pasou husičky
2012
Epidemie Records
55:48 (10 skladeb)
atmosférický doom rock metal
www.dyingpassion.com

Šumperští Dying Passion jsou již minimálně dekádu zárukou inteligence, promyšlenosti, procítěnosti, atmosféričnosti a melancholie, čímž vším už před několika lety výrazně překročili sobě příliš těsný až svazující metalový rámec a zařadili se mezi domácí rockovou špičku.

Jejich převážně pomalá tvorba vyrostla hlavně z doommetalových kořenů, už o několik alb zpátky se ale otevřela výrazně nadžánrovějšímu pojetí, mířícímu k alternativně popové melodičnosti a mnohem větší aranžérské rozmanitosti, což platí také nyní. Celkově vzato už je však té plouživosti až tolik, že by zřejmě neškodila trocha svižnějších tónů, jež by album zpestřily rovněž tempově. Některé melodické nápěvy zůstávají malinko nedotažené, jejich síla má ale šanci rozkvétat s každým dalším poslechem. Schopnost stavět na kontrastu mezi klávesově tichými či naopak kytarově hřmotnými pasážemi však dokáže ústit k momentům kompoziční gradace, která místy zahlazuje mnohé rozpaky. Samozřejmostí je pak kvalitní zvuk, produkce, instrumentace, zpěv i pěkný digipak.

„Zde se vytváří něco naprosto svobodného, co stojí hlavně na povznášející atmosféře.“

Album začíná více než osmiminutovou skladbou „Path to the Land of Visions“, která asi nejvýrazněji odkazuje k metalovějším začátkům a v jejímž finále dokonce po mnoha letech zazní mužský growling. Následující „Thousand Eyes“ patří mezi typické zadoomané ploužáky, rozsvícené světlem zpěvaččina stále excelentního hlasu, zatímco uprostřed hrubnoucí položka „My Best Friend“ spoléhá především na elektroničtější znění. Popově odlehčené „Back of Beyond“ charakterizují působivé smyčce, v zájmu nástrojové pestrosti však nechybí ani klavírní kratochvíle „A Strange Something“ či trumpetou jemně zkrášlené „Two of Us Alone“. Toto vše s dalšími songy tvoří výrazově proměnlivou, nicméně celistvou kolekci, bonusově doplněnou povedenou rockovou úpravou lidové písně „Čí to husičky“, kterou coby speciální host nazpívala Eliška Jelínková, zatím jednoznačně nejlepší plod dosavadní spolupráce mezi kytaristou Standou Jelínkem a zpěvačkou Zuzanou Jelínkovou.

Přestože metalovým konzervativcům to může přidat příliš měkké či pomalé, zde se nehraje na žádné dodržování nějakých předepsaných žánrových škatulek, nýbrž vytváří něco naprosto svobodného, co stojí hlavně na povznášející atmosféře. Rockově tradiční i méně obvyklé nástroje jsou zde optimálním prostředkem pro docílení hudby, která zní nesvázaně a zároveň uceleně, kytarově syrově, ale přitom mile a příjemně. Pokud by v této zemi panovaly normální poměry, toto by měl být nikoliv opomíjený, ale mediálně běžně uznávaný vrcholný středobod tuzemského rocku.

Pánové s dámou sice nepřekonali svá předchozí výtečná alba, ovšem dokázali se jim téměř nebo zcela vyrovnat, což přesněji zhodnotí až budoucnost. Zdá se, že v oblasti melodické průzračnosti i tempové kreativity zůstali cosi dlužni, chybí více překvapivých či výbušnějších momentů, v jiných aspektech ale vcelku naplnili vysoké předpoklady. Přestože konkurenti či lépe řečeno kolegové nespí, v rámci české rockové scény lze opět mluvit o jednom z adeptů na album roku.