Dva – Botanicula

Juchú! Kouzelná procházka
2012
Minority Records
49:24 (23 skladeb)
folk/elektronika
www.2dva.cz

Nejprodávanější české album minulých let? Olympic? Tomáš Klus? Kabát? Ale kdeže. Přirozeně i díky zacílení na mezinárodní trh jím je soundtrack k počítačové hře Botanicula od tvůrčího a manželského páru Dva. A nelze z něj nemít radost.

Hry studia Amanita Design jsou nejen jedinými, které autor tohoto článku hrál poté, co v minulém století vyrostl z „Worms 2“, ale zejména jedny z mezinárodně nejúspěšnějších, bavíme-li se o daném žánru. Jednou z příčin úspěchu je ucelenost světů, v nichž se odehrávají, a k tomu patří i doprovodná hudba. A stejně jako se mimořádně podařilo spojení „Machinarium“ – Floex, je s prostředím „Botaniculy“ dokonale srostlý i soundtrack od kapely Dva.

Jádro jeho přitažlivosti leží na témže místě, z něhož vyrůstá i láska k hrám od Amanity. Totiž v okouzlujícím spojení hravosti, laskavosti a přívětivosti, která ale nikdy nepřejde hranici podbízivého pitvoření. V dobráckém a fantazii podněcujícím světě Botaniculy možná příšera přiměje hrdiny k útěku, ale nikdy je nesežere. A podobně se to má i s hudbou, která zcela koresponduje s charakteristikou hry. Protože když už by měl někdo nutkání vytýkat jim přítulnost, měl by si nejprve připustit jejich velkou originalitu. Roztomilé? Jistě. Nápadité? Ještě víc.

Dva při skládání jakoby vyzobávají impulsy z okolí, zakoušejí si osahat cokoliv se namane – a hlavně zjišťují, jestli se na to dá hrát, a deskou pak prostupuje radost z toho, že vskutku dá. Nač vyhazovat zdánlivé krámy, když se jim můžeme pokusit vrátit život, podobně jako ho Dva vdechávají pomocí bezpočtu hlasů imaginární louce, po níž nás poté provázejí?

„Podobně jako je těžké obvinit samotnou hru z podbízivé pitvornosti, není ani její hudební doprovod přehlídkou kníkání na třicet způsobů.“

Díky zjevné pečlivosti, s jakou celé album vznikalo, mohou být coby průvodci o krok napřed, zároveň ale nepřestávají sdílet radost z toho, co se okolo děje. Chvíli brundibáři v kůlně, chvíli dušičky poletující nad loukou, chvíli kytara, chvíli neurčité terénní nahrávky – principem je zde hravost a okouzlující kutilství. A zatímco právě přílišná na odiv dávaná pracnost většinou zabíjí vyznění díla, zde je právě naopak stylotvorným principem, který funguje naprosto přirozeně a není ani za mák důsledkem nedostatku autentického cítění.

Podobně jako je těžké obvinit samotnou hru z podbízivé pitvornosti, není ani její hudební doprovod přehlídkou kníkání na třicet způsobů, ale sympatickou demonstrací kreativity, která vychází z přirozené bystrosti vůči tomu, co nás obklopuje. I díky povědomosti citoslovcí či zvuků skýtá „Botanicula“ nejednu záminku ke sdílené radosti, podobně jako ji pomáhá vyživovat mile spiklenecká nálada. „Slyšel už jsi ty žáby?“ – „No jéje!“

Úspěch doprovodu k „Botanicule“ jde přirozeně ruku v ruce s úspěchem Amanity a deska místy působí jako výchozí paleta k něčemu většímu. Ovšem abychom pochopili, v čem spočívá úspěch jak hry, tak jejího doprovodu, není třeba prohrabovat se souvislostmi – stačí poslouchat. Dva jsou těmi nejúžasnějšími průvodci po malých světech, kteří vždy v pravou chvíli ukážou na místo, kde se pod listím děje něco hrozně nenápadného, ale tak kouzelného.