Dream Theater, Periphery

Vídeňský objekt Gasometer City v sobě schovává malé město. Čtyři obrovské plynové nádrže byly v devadesátých letech minulého století přestaveny a nyní jsou obohaceny o nákupní centrum, obytné jednotky, kino a v neposlední řadě hudební halu, která pojme přes dva tisíce diváků. Obrovský podzemní prostor přivítal dva toreádory progresivní metalové scény, přičemž každý dráždí pomyslného býka odlišně chápanou muletou.

Americkým Periphery se podařilo dostat do masového podvědomí djent, který se stal trendem a postupně z něj vymizela meshuggahovská „hrubost“. Jiný pohled na hudbu přináší jiná úskalí a tak v osm hodin začalo maniakální představení plné tapování a rozdílně zlomených rytmů. Misha Mansoor se celé vystoupení usmíval a s jemnou precizností odehrál veškeré kaskádovité vyhrávky, kterými oslňuje na eponymním albu.

Původně jsem chtěl pozornost zaměřit na Marca Holcomba, který v kapele působí od srpna loňského roku na postu „další“ kytary, ale sehranost Jaka Bowena a jeho osmistrunky společně s Mishou byla dechberoucí. Není zde jediný nástroj, který by neměl své místo, vše se vzájemně překrývá, koresponduje a pojí do matematicky přesného obrazce. Zatímco představení v Praze bylo plné života pod pódiem, Vídeň byla skoro tichá. Publikum letargicky sledovalo vystoupení a po poslední „Racecar“ byla skupina vlažně odtleskána pryč.

„Pominu-li preciznost vystoupení, tak se při koncertech Dream Theater stále ptám, zda mi stačí ‚pouze‘ technická bezchybnost a Petrucciho vlažné pohledy k publiku.“

Dream Theater už dávno přestali být kapelou a pomalu se stali továrnou. Jsou fabrikou, která produkuje hudbu a přívlastek „progressive“ jim už dlouho není vlastní. Nemá smysl, abych komentoval hráčskou bravurnost, ta byla jako vždy bezchybná a nedaly se od ní odtrhnout oči. Virtuozita, která provází jejich show, je srovnatelná snad pouze s věhlasem jejich jména, který na sebe nabaluje stále další fanoušky.

Přes dvě hodiny trvající vystoupení bylo otevřeno poslední deskou „A Dramatic Turn of Events“. Mezi skladbami promluvil LaBrie pouze dvakrát. Jednou, aby uvedl skladbu na akustiku, a podruhé s bonmotem „I know I do not talk for the other guys in the band but these five weeks on tour were really hard to me. You know, get off stage, go by bus, go by train, go by plane, I am getting insane!“ Za tento rým si vysloužil zvukový doprovod od kláves a bicích a letmý smích pod pódiem. Situace jako při stand up comedy.

Pominu-li preciznost vystoupení, tak se při koncertech Dream Theater stále ptám, zda mi stačí „pouze“ technická bezchybnost a Petrucciho vlažné pohledy k publiku. Nevím proč, ale kapela na mě působila strnulým dojmem, neviděl jsem lehkost a radost předchozích matematiků. Chvílemi se mi ztratil entusiasmus z hraní a „Továrna na sny“ mi dodala pouze košaté nápady, zpěvné skladby a efektní bicí. Mimochodem, zdálo se, že právě Mangini si show užil nejvíce. Dočkali jsme se i bubenického sóla, i když mi přišlo jen okatě nastavené, jelikož jich bývají poslední koncerty plné a u „progresivních“ spolků se stávají stále více „nutností“. Ač mělo poslední album očividný úspěch, tak při posledních hitech ztrácelo přes dva tisíce diváků poslední zbytky lidskosti a řvali v opojné agónii k závěrečné „Pull Me Under“. Plačící fanynky formovaly prsty do pomyslných srdíček a k dokončení teatrálnosti mi chyběl jen hořící zapalovač nad hlavou.

Nechápejte mě špatně, koncert měl vše, co by mít měl. Ale místo abych odcházel v němém úžasu, tak jsem odkráčel „pouze“ spokojený. Asi na mně málo ulpělo večerní nadšení.