Dr. Fleischman, Amanita Muscaria, Black Noise

Pšonci sobě
13. dubna 2013
Broumov, Klub Ambra

Postavit koncert na Broumovsku, kde většina nejrůznějších forem česko-polské spolupráce zůstane u dobrých úmyslů, vesměs na polském obsazení, vyžaduje z pořadatelovy strany nemalou ochotu riskovat. Tím spíš, že v tomto případě se risk zpravidla ziskem nevyvažuje.

Klukům z Rakety téměř donkichotské odhodlání znovu a znovu brát větrné mlýny ztečí nechybí, a proto se vedle Dr. Fleischmana z dolnoslezského městečka Pieńska v Ambře představili ještě kapely Amanita Muscaria z Gryfówa Śląskiego a česko-polští Black Noise.

S tím, aby koncert začal včas, si jako obvykle nikdo moc hlavu nelámal, a kupodivu to ani tentokrát nevadilo. Málo platné, ale hodinová zpoždění vyplněná nenuceným tlacháním už k akcím Kluků z Rakety prostě patří. Slovy Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“

„Jako správný lékař štiplavou noiseovou dezinfekcí čistil rány, a vzápětí je hojil jiskrnými melodiemi.“

Jako první vtrhli na parket posthardcoroví Black Noise, s nimiž svůj tanec svatého Víta prožíval i vřeštící Michal „Miguel“ Klouček, známý HC komunitě z libereckých Lewisit. Toho posledního, čeho bych se u tohoto komanda nadál, by byla tvorba nové estetiky, ale spral to ďas. Nejenže jejich vystoupení s vyloženě grindovou stopáží splnilo na výbornou úlohu předkrmu navnazujícího k další degustaci, v dílčích momentech dokonce další chod i překonalo.

Dlužno podotknout, že vyniknout jim umožnili sami HC punkoví veteráni z Amanita Muscaria. Přestože i jejich nástup byl příkladně impozantní a i díky němu si toho večera vysloužili zaručeně největší ovace, delší hrací čas jim už do karet tolik nehrál a poukazoval na přílišnou jednotvárnost jejich popěvků. Nájezdy „Muchomůrky červené“ jako výpady husarů ze Sienkiewiczových románů nejprve ochromily, podruhé vzbuzovaly úctu a ke konci se je člověk už jen snažil přečkat.

Dr. Fleischman, který svůj koncert obohatil o doprovodnou projekci, se se svými předchůdci skvěle doplňoval. Jako správný lékař a tak trochu Bůh ze stroje štiplavou noiseovou dezinfekcí čistil rány, které sobě i ostatním uštědřil v křečích se zmítající Miguel, a vzápětí je hojil jiskrnými melodiemi, a mimo ordinaci krůpějemi zvonivých kytarových vyhrávek zaléval „Muchomůrkami“ udusaný trávník.

Nač zabředávat do rozvláčných popisů, vystoupení Dr. Fleischmana stejně jako celý ten večer ve mně ještě dlouho poté rezonoval. Mrzí mě snad jenom to, že se této katarze účastnili jen účinkující, pořadatelé a několik místních zvědavců. Nepoměrně větší obecenstvo totiž v onu sobotu měly broumovské kapely v nedaleké Machově.