Downfall of Gaia

O budoucnost je postaráno
hosté:: LastOfMyKind, ██████, Nod Nod
14. dubna 2013
Praha, Chapeau Rogue

Ve stínu zklamání ze zrušeného koncertu Maserati přišla mírná přeplněnost pražské koncertní scény vhod. Možnost výběru je, co se koncertů týče, skutečně pestrá, a tak nebyl problém své choutky alternativně uspokojit v temnotě pražského klubu Chapeau Rogue.

Zahájili pražští LastOfMyKind, které jsem měl možnost prvně vidět na letošní Žižkovské noci ve Finalu, ale jejich vystoupení jsem nevěnoval patřičnou pozornost, jelikož předchozí výkony Drom a Tengri byly natolik dechberoucí, že je nebylo možno vyrovnat, natož snad překonat.

Z toho mála, co jsem stihnul z jejich nedělního setu, jsem byl příjemně překvapen. Instrumentální hrátky s náladou vyzněly příjemně pozitivně, rozmanitost skladeb byla díky nápadité kompozici nenucená a funkční. Především svým hřejivým zvukem dokázali naladit mé myšlenky na správnou frekvenci vnímání a tito nadějní Pražáci si u mě vysloužili červený vykřičník. Jsem nesmírně zvědavý na jejich tvorbu a budu je dozajista bedlivě sledovat, cítím tu naději a potenciál, jaké není radno opomíjet.

„Děsivě přesvědčivý vokál vhání pochybnosti i do těch nejsebejistějších osobností.“

Následující [nic], chcete-li ██████, považuji za vskutku černé koně tuzemské podpovrchové scény letošního roku. Jejich aktuálně vydané demo se dočkalo jak digitální, tak i kazetové a vinylové podoby a s rozvážností sobě vlastní pomalu získává na pozitivních ohlasech.

Pokud mne paměť nešálí, živě jsem je doposud neviděl, o to víc jsem byl zvědavý na jejich koncertní projev. Má očekávání byla smetena šíleně depresivním zážitkem. Děsivě přesvědčivý vokál vhání pochybnosti i do těch nejsebejistějších a nejsilnějších osobností. Jejich hudba je zlá, nekompromisní, bez slitování. V živém podání se trochu vytrácí (post)blackový element, vytlačován komplexní tíživou atmosférou.

Kapela v návštěvnících sebevědomě udržovala neustálý pocit stísněnosti a nejistoty, vynikající zvuk nechal vyniknout skvěle znějícím instrumentálním výkonům i v těch na první dojem klidnějších pasážích. Obmotán ostnatým drátem, který se pomalu utahuje, zrezivělé ostny zarývá do masa. Jedno z doposud nejlepších a nejintenzivnějších vystoupení letošního roku přišlo nečekaně, ale zůstává nezapomenutelné.

„Po emocionálně vypjatém vystoupení předešlé kapely jsem u Nod Nod postrádal větší dávku poutavosti.“

Nod Nod nepatří mezi kapely, od kterých bych očekával naplnění mého hudebního vkusu. S ženským vokálem mám stále ještě problémy, je jen málo kapel, kde se mi dáma za mikrofonem svým hlasovým projevem zamlouvá. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že v rámci tohoto melodického hardcoru se tolik nepohybuji, dostatečně mu nerozumím a ani ho nikterak zvlášť nevyhledávám. Ponechám-li tedy stranou vokál, který mi již od prvních tónů jednoduše nesedl, po instrumentální stránce se toho také příliš zajímavého neudálo.

Po emocionálně vypjatém vystoupení předešlé kapely jsem u Nod Nod postrádal větší dávku poutavosti, jejich projev mi připadal předvídatelný a bez výraznějších momentů, které by mne vytrhly z mírné letargie. Ona zdánlivá monotónnost tak v mých očích mohla zastínit zajímavější prvky, přiznávám, leč jsem zřejmě svým rozpoložením nebyl připraven zachytit je.

V některých stylech často užívaný systém zpěvu „kráska a zvíře“ nebyl tolik účinný již z toho důvodu, že kytaristův vokál nezněl příliš přesvědčivě, což v porovnání s jistě kvalitním a dobře provedeným výkonem zpěvačky toto schéma obrátilo nohama vzhůru. Naopak poslední skladba setu mne překvapila příjemněji, hlasový projev baskytaristy mi dodal naději a nemám tak sebemenší problém dát kapele ještě jednu šanci v pro jejich hudbu přívětivější sestavě i náladě.

„Minimalisticky dávkovaný zpěv působí o to silněji, že je produkován ze tří rozdílných hrdel s rozdílnou barvou hlasu.“

Downfall of Gaia zvýšili hlasitost, což po skvělém a uspokojivém zvuku předešlých kapel bylo poněkud zbytečné. Kapelou hraný mix sludge a postmetalu zažívá v posledních letech zlaté časy, žánr se rozrůstá, fanoušci přibývají, koncerty se těší oblibě i návštěvnosti. A dle všeho zaslouženě.

DFoG, stejně jako mnoho dalších kapel, sází na postupné vytváření hutné atmosféry. Díky již zmíněné vyšší hlasitosti tak působili mnohem drtivěji, než bych po poslechu desky očekával. Citlivě stavěné kompozice nahrávají promyšleným změnám tempa a překvapivými momenty hravě doplňují mezery, které ve mně Nod Nod zanechali. Minimalisticky dávkovaný zpěv působí o to silněji, že je produkován ze tří rozdílných hrdel s rozdílnou barvou hlasu i stylem podání. Rozmanité a potemnělé melodie se občas plížily po klubu s takovým výrazem ve tváři, že vyvolávaly až mírné chvění či husí kůži.

Němci hráli jen z poslední desky „Suffocating in the Swarm of Cranes“. Ta toho večera zazněla téměř celá, kapela vynechala pouze dvě nejdelší skladby. To však ani v nejmenším nevadilo, zbylé písně jsou už tak dostatečně rozlehlé a výživné, naopak jsem ocenil střízlivě zvolenou délku setu. Downfall of Gaia svým výkonem naznačili, že už jsou dostatečně dospělou kapelou pro větší pódia, o čemž se můžeme přesvědčit kupříkladu na letošním ročníku Fluff Festu. Ale malé kluby mají beztak své osobité kouzlo, které žádný open air nikdy nenahradí.