Dødheimsgard, Troll, Hetroertzen, Silva Nigra

Černočerná černota
19. října 2013
Praha, HooDoo

Na takovém koncertě jsem ještě nebyl. Ne že bych neměl s blackem svoje zkušenosti, svého času jsem vymetal kdejakou akci, ale snad ještě nikdy jsem ho nedostal v tak koncentrované podobě. Bez serepetiček, bez pompézní nádhery, bez kompromisů, bez samoúčelného intelektuálství a bez jakéhokoliv náznaku světla. Černočerná černota.

Úvodní Silva Nigra byla do programu zařazena na pohled tak trochu navíc, ale z mého pohledu to nebyl špatný tah. Pokud si někdo „z našich“ zasloužil předskakovat na takovém koncertě, tak oni. Už asi patnáct roků si drhnou svoje originální pojetí blackové ortodoxie a jejich jméno nadzdvihne mandle spoustě lidí, kteří je nikdy neslyšeli. Já je tedy neslyšel asi deset let, nečekal jsem žádný zázrak a byl jsem příjemně překvapen. Sice „jen“ oldschool black, ale s výbornou atmosférou, kterou mi trochu kazily jen české texty – nicméně to je spíš můj pohled na jazykovou otázku v metalu a ne vina kapely. Jinak to Silva Nigra nijak nepřepískla, zahrála set, který příjemně navnadil na další kapely, a spakovala se. Na pivo jsem tak odcházel příjemně naladěný, jen mi hlavou vrtaly ty hipsterské zjevy, které na kapelu pařily vpředu. To bych si před deseti lety v Ostravě nepředstavil ani za pytel sušených Jánošíků.

Hetroertzen vypadali jako Adamsova rodina, která si spletla kariéru a vydala se strašit trochu jinak. Z čistě technického pohledu bylo celé jejich vystoupení pouhou odrhovačkou, nicméně takhle puristický přístup nelze na podobné koncerty aplikovat. Pokračovali v dobře načatém trendu a ještě nás přidusili. Zpočátku jsem se obával nějaké atmosférické blbiny, ale následoval zběsilý náklep. Poměrně rychle dokázali vytvořit hlukovou stěnu, která diváky totálně pohltila, do toho Kæffel skřehotal nějaké skandinávské inkantace, a když už jsem měl pocit, že je toho i moc, nahodili rituální intermezzo s pálením bible ve stylu sólového projektu Attily Csihara. A na závěr zahráli jakousi skočnou, téměř až punkovou pasáž, ze které by měli dědci Fenris a Nocturno Culto radost.

„V pomyslném srovnání se souloží to zapůsobilo asi tak, jako když vás někdo v nejlepším kopne do kulí.“

Set Troll byl nepochybným vrcholem celého večera. Odlidštěný, ale přitom velmi emocionální nářez padnul na půdu připravenou minulými kapelami a udělal z koncertu něco až transcendentního. Nejvíce to šlo vnímat v oněch „pure“ pasážích, které zněly jako esence totálního zničení. V půlce koncertu jsem se tak přistihl, že jsem silou té muziky naprosto vystřízlivěl, a v ten moment jsem ho začal vnímat zase jinak – jako divokou maršparádu s příchutí Bathory. Nicméně takhle zpětně je těžké definovat, co vlastně Troll hráli, jejich muzika měla poměrně široké rozpětí – přestože to vlastně byl „jen“ black.

Fanoušky Dødheimsgard asi naseru, ale přestože obvykle industriální pojetí blacku vnímám lépe než jiné jeho odnože, tentokrát se tak nestalo. DHG mohli akorát dýchat Troll na záda. Sice to byl sypec hned od začátku, byli hodně sugestivní a většinu času jsem je hltal, kýžený zážitek se nedostavil. Přitom občas nechybělo moc, ale vždycky se to někde zastavilo… Jako když se pokoušíte o soulož po osmi pivech – člověk se snaží a snaží a pořád nic. Nelze říct, že by DHG hráli špatně nebo zklamali. Ale očekávání holt byla větší a kapela je definitivně pohřbila jakýmsi „post“ pokusem uprostřed setu. V pomyslném srovnání se souloží pár vět zpátky to zapůsobilo asi tak, jako když vás někdo v nejlepším kopne do kulí. Chápu, že jsem v tomhle asi konzerva, ale… v jiné sestavě kapel by se mi to možná i líbilo, v této kruté černotě ale ne.