Diablo Swing Orchestra – Pandora's Piñata

Ucelený čurbes
2012
Candlelight Records
51:46 (11 skladeb)
metalový kabaret
www.diabloswing.com

Je naprosto přirozené, že se názory na jednotlivé kapely dost často rozcházejí. U švédské kapely Diablo Swing Orchestra vyznívá zájem téměř pokaždé pozitivně. Z osobní zkušenosti jsem byl překvapen, jak snadno se k nim posluchači dostávají, přestože kapela nic zvláštního pro svou propagaci nedělá.

Když o sobě tahle ďábelská sebranka dala před lety poprvé vědět, prvotní vlna zájmu přišla ze strany obdivovatelů ženského zpěvu v metalu. Celkový dojem se ale blížil pocitu, jako by do swingového baru vletělo tornádo. Trumpetky, saxofony, elektrické kytary a ve středu všeho diva, která to ráda vytáhla i do operních výšek. Od objevování svých muzikantských možností neustoupili ani s následující „Sing Along Songs for the Damned & Delirious“, kde už do tak střeleného projevu přidali i hluboký mužský hlas, strunné nástroje a nejrůznější orientální příměsi.

Aktuální, po třech letech vydaná nahrávka „Pandora's Piñata“ představuje sice mírně personálně pozměněnou, přesto ucelenou kapelu, která se snažně postavila démonu zvanému „třetí deska“. Zvolila cestu kompaktnosti, nebo chcete-li oblíbenou frázi, definovali svůj zvuk. Už v úvodu mě potěšil návrat do známého swingového klubu. Trumpety doplňují nekompromisní riffy a zmíněná diva ze sebe vydává všechno. „Pandora's Piñata“ vás vezme na cestu všemi dosud známými periferiemi projevu kapely. Je zde vše, co jste od nich již zažili, ale opět podané trochu jinak a ani o píď seriózněji.

DRUHÝ POHLED: Viktor Palák dává 5/10
Nikdy jsem tak docela nepochopil, proč bývají Diablo Swing Orchestra vnímáni jako symfonici, když nenabízejí víc než návštěvu kabaretu. Ano, dokáží kombinovat kde co, ano, mají smysl pro rytmus – ale to ještě není zásluha, aby tahle vykřičená atrakce, která bůhví kde sebrala punc alternativy, byla brána jako něco více než osvěžení. Též na nové desce nás chtějí roztančit i pateticky rozplakat a to za použití jakýchkoliv prostředků – a v tom je právě ten problém. Kapela tlačí na pilu tak, až se z jejich hudby vytrácí jakákoliv osobitost a zůstává jen prvotní okouzlení. Jediným kladem tak zůstává, že zaujali metalisty, kteří se najednou dokázali trochu uvolnit, protože relativní tvrdost „Pandora's Piñata“ jim radila, že můžou. Tyhle hrátky na operu jsou únavné. Ať jdou raději skládat hudbu k nějaké pohádce.

Přibyl především čistý mužský vokál, občas špetka orientu a objevování dalších možností projevu, ale pořád je to ten známý úžasný čurbes. Nejlepší vlastnost kapely však nacházím v prolínání různých extrémů. Divokou symbiózu trumpet a výrazných vokálů rázně doplní pisklavý dětský sbor, následován várkou riffů a vyhrávek na bicí. Nakonec vše přetne něžná kompozice na strunné nástroje a pak vše opět společně znova! Pokaždé překvapí a ani v nejmenším nemáte jistotu, co bude následovat.

A ty názvy skladeb, dámy a pánové! Dřívější chuťovky typu „Vodka Inferno“ či „Heroines“ teďka zastupují „Justice for Saint Mary“, „Kevlar Sweethearts“ či „Black Box Messiah“. Téměř každý, kdo kdy přišel do kontaktu s touhle kapelou, zůstal minimálně ohromen a ani tentokrát to, věřím, nebude jinak.