Devin Townsend: Nepřináším poselství, užívám si

Ač zřetelně trpící bolavým krkem, nejenže se postupně rozvykládal, ale o pár hodin později hlavně předvedl koncert, ze kterého byste zmíněnou indispozici ani nepoznali. Už pár let abstinující Devin působí mimořádně vyrovnaným dojmem a svůj klid dokázal šířit i kolem sebe.

Tvé vystoupení na festivalu Brutal Assault v roce 2010 bylo pamětihodné nejen pro samotný koncert, ale i pro onen magický moment, kdy začalo pršet v tu stejnou chvíli, kdy jsi poprvé hrábnul do strun. Dokonalé načasování. Jak to vypadalo z pódia?
To byl pořádný metal! Pamatuju si, jak jsem si na pódiu myslel, že je to velkolepá shoda náhod. Hrát v metalové kapele a mít déšť a hromy jako kulisu. Takže jsem byl hrdý, že se to stalo právě během našeho setu. Měli jsme štěstí.

Úžasné bylo i to, jak málo lidí kvůli dešti vlastně odešlo…
To je fantastické.

Před několika lety jsi s koncertováním úplně přestal a posléze se vrátil s konceptem čtyř alb, který jsi právě završil, a nyní se vracíš i k živému hraní. Chybělo ti?
Ano. Trvalo mi několik let bez hudby a koncertování, abych pochopil, že aby hudba fungovala, je nutné znát, jak ji vnímají jiní lidé. Uvědomil jsem si, že bez koncertování je v mém životě díra a došel jsem k tomu, že důvod, proč mám rád koncertování, je prostě ten, že mám rád koncertování. To je to, co dělám. Je to součást mé osobnosti, prostě rád vystupuju před lidmi. Vrátit se na turné, to byla velká úleva.

A pokud jde o praktické stránky koncertování, přesuny, logistiku... Přijde ti to dnes méně stresující než dřív?
Určitě. Hodně stresu na šňůře vychází z toho, co si sám naložíš. Pokud chceš žít dramatický život, pak to ovlivní všechny jeho složky. Ale myslím, že pokud čas od času trochu poodstoupíš, a uvědomíš si, jaké máš štěstí, že můžeš dělat to, co děláš, není fakt důvod to přehánět. Jistě, i tahle práce má své těžké stránky, ale to má každá. Je to otázka volby.

„Má hudba byla vždy přímým odrazem toho, kde se nacházím v životě.“

Tvé čtyři nové desky zachycují čtyři různé nálady, ale vznikaly v podstatě najednou. Jak to fungovalo? Jak jsi „přepínal“?
Když se vrátím k té myšlence s dramatičností, v minulosti jsem své desky zatěžoval jakýmsi smyslem pro důležitost. „Tohle je pro mě moc důležité a je moc důležité, aby to lidi slyšeli.“ V důsledku strašně dlouho analyzuješ celý proces, hudbu až příliš promýšlíš a ztrácíš čas na samotné psaní.
Teď jsem prostě složil tvrdou skladbu, když jsem se na to cítil, anebo když mě posedl směšný, progresivní nebo taneční nápad, pustil jsem se do něj. A všechny nápady jsem tak nějak třídil a po pár měsících si uvědomil, že spadají do čtyř dosti specifických kategorií. Vlastně jich bylo i pět, šest, ale čtyři stačily na to, aby to dávalo smysl. A tak jsem netrávil příliš času analyzováním a určitě jsem do toho nešel s tím, že vytvořím projekt o čtyřech deskách. Prostě jsem začal skládat, a když to dospělo do cíle, tak se tak stalo. Žádná záhada.

A z čeho vzešlo pořadí těch desek? Praktické pohnutky?
Řekl bych, že jo. Měl jsem smlouvu na dvě desky, ale rozhodl jsem se pro čtyři, protože jsem tak získal dostatek prostoru něco sdělit. Chtěl jsem uzavřít kapitolu Strapping Young Lad, ukázat, že jsem takové hudby schopný, ale stejně tak jsem schopný a mnohdy i více zaujatý pro jiné věci. Takže nahrát projekt, který mi umožnil ukázat čtyři odlišné styly, pro mě bylo z tvůrčího hlediska důležité. V budoucnu mi to totiž umožňuje posunout se kamkoliv budu chtít bez zbytečné zátěže z minulosti.

Chápeš tedy ty čtyři desky spíše jako spojené nebo oddělené entity?
Jsou rozhodně samostatné entity, ale jsou i propojeny. Na tom propojení jsem ale pracoval tak, abys nemusel věnovat pozornost tématu. Koncepční desky obecně často obětují emocionální obsah nějakému hloupému příběhu. Na nových deskách je taky jakási červená nit, aby chtěl jsem, aby se je bylo možné poslouchat zvlášť, aby jednotlivé písně bylo možné poslouchat zvlášť. Jen tak se do nich dostaneš.

Takže kdyby je chtěl někdo vyslechnout naráz…
Jako já včera…

Tak si je má dát v jakém pořadí?
„Ki“, „Addicted“, „Deconstruction“ a „Ghost“.

„Koncepční desky obecně často obětují emocionální obsah nějakému hloupému příběhu.“

Co se ti honí hlavou nyní, když máš všechny čtyři desky hotovy?
Přemýšlím, kde se můžu vyčůrat, co bude na večeři… Můj kreativní proces je dost oddělený od mého osobního života. Koncertování a skládání hudby je pro mě přirozené, ale netrávím moc času tím, že bych o tom přemýšlel. A když je hotovo – deska nebo koncert –, takřka nad tím nepřemýšlím. Když něco dělám, plně se na to soustředím. A když to dodělám, nepředstírám, že to neexistuje, ale více se věnuju hledání místa, kde se po ránu vykadit.

Takže se ti hlavou nehoní nové Ziltoidovy příběhy?
Ale to jo, mám kupy nápadů, ale fungují jaksi nezávisle. Mám štěstí, že si v hlavě dokážu jaksi „katalogizovat“ nápady. Napadne mě něco zajímavého, zůstane mi to někde v hlavě, a když je čas složit desku, prostě to vytáhnu. Ale myslím na kde co, na stromy i na Ziltoida. Má hudba byla vždy přímým odrazem toho, kde se nacházím v životě.

Byl tvůj dočasný ústup ze scény výsledkem jednoho zlomového momentu?
Vícera – jedním z nich bylo narození dítěte. A ještě více to ovlivnilo, že jsem přestal kouřit trávu a pít alkohol a to mě donutilo přehodnotit, jak píšu hudbu, jaké jsou mé motivace. A taky mi to umožnilo vyrovnat se se strachem, který jsem měl z lidí. V mém individuálním případu mě marihuana dělala paranoidním a nebyl jsem schopný si plně uvědomit, co mě obklopuje, dokud jsem nepřestal.
Uvědomil jsem si, že jsem strávil tolik času tím, že jsem se bál lidí i koncertování a sebe samého. A trvalo mi několik let, abych se s tím srovnal. Byla to skvělá lekce. Nelituju ničeho, co jsem kdy udělal, ale je fajn být v pozici, kdy jsem osvěžen tou novou zkušeností.

Řekl bych, že tvé nové desky v sobě mají více optimismu než ty předchozí…
U „Deconstruction“ jsem se vyloženě snažil, aby vyzněla pozitivně. Včera a dneska jsem v takovém rozpoložení, kdy se mi těžko přemýšlí, ale každou věc ve svém životě můžeš ovlivnit, jít jí naproti, vybrat si. Dobré věci je třeba upřednostnit před zlými. Nad ničím nemůžeš nabýt plnou kontrolu, ale je dobré naučit se věci zvládat. Můžeš mít kontrolu nad svými reakcemi a myslím, že to můj projekt celkem dobře definuje.

Na aktuálním turné hraješ docela dost starých věcí a mě by zajímalo, jestli jsou nějaké, které bys nehrál – třeba kvůli vzpomínkám, které vyvolávají. A nemyslím skladby Strapping Young Lad.
Každá z desek před „Ziltoidem“ byla založená na mně samém. Kdosi zanalyzoval mé texty a žádné slovo tam nebylo častěji než „já“. Než se mi narodilo dítě, ani jsem si neuvědomoval, jak moc se soustředím sám na sebe. Hudba je sice trochu o něčem jiném, ale problém je v tom, že já sám nechci poslouchat lidi, jak mluví o sobě. Většinou naznačují, že jsou zajímavější, než ve skutečnosti jsou. Takže myslím, že v minulosti jsem skládal hodně sebestředné a sebelítostivé hudby. A těmhle skladbám se vyhýbám.
Do některých věcí se nechci znovu pouštět – typicky SYL –, ale pořád jde jen o hudbu. Snažím se být věrný svému skutečnému rozpoložení a od toho se to nějak vyvine.

“Představ si, že bych po hlavičkou SYL nahrál „Addicted“ – říkali by tomu ničení jejich odkazu. Pokud chcete SYL – támhle je máte, šest desek, DVD! Dotáhli jsme to do pravdivého konce.“

Vadí ti, když ti lidi pořád předhazují Strapping Young Lad?
Samozřejmě, naprosto. Ale většinou jim nejde o to, aby mě naštvali, což si musím uvědomovat. Jen tu kapelu mají rádi, něco jí ze sebe věnovali a je pro ně těžké pochopit, proč už s tím nepokračuju. Pro mě to je trochu zkouška trpělivosti – pokaždé vysvětlovat, že „pro mě ve chvíli, kdy se v životě vědomě snažím soustředit na pozitivní věci, je těžké vrátit se v čase a duchovně spojit s něčím z minulosti, co je spojeno s negativními emocemi, a být autentický“.
Ty skladby jsou z dob, kdy jsem trucoval, když nebylo po mém, kdy jsem byl nasraný, a díky tomu všemu byli SYL tak skvělí. Ale jak jsem rostl, dělal jsem vědomá rozhodnutí, abych změnil své chování. Dokázal bych zahrát SYL? Jasně, je to jen hudba. Ale dokázal bych to opravdu? Jakákoliv hudba vyžaduje, abych v ní byl naprosto ponořen, aby jí lidi uvěřili. Pro mě i mé posluchače je hudba natolik důležitá, že si zasloužíme, aby vycházela ze srdce. A pokud nevychází, proč ji hrát?

Říkal jsem si, jestli je něco, co na metalu nemáš rád. A napadlo mě, že by to mohl být omezený rozhled mnohých jeho fanoušků.
No rozhodně! Mě metal pořád baví, protože s lidmi, kteří chodí na koncerty Devin Townsend Project, si můžu i popovídat. Často jim je tolik jako mi, mají děcka, práci a už si prožili své období oddanosti Mayhem.
Lidi, na které nemám čas, a netrávil bych ho s nimi, jsou ti, kteří nerostou. Se všemi lidmi v mém okolí, kteří se odmítali změnit, jsem se odcizil. A myslím, že s hudbou se to má stejně. Pokud jsou lidé naprosto vrostlí do minulosti – a není to o opovržení nebo o tom, že bych je neměl rád – nemám na ně čas. Chápu, že určitá hudba byla pro někoho důležitá v daném momentě jeho života, ale pokud nedokáže pochopit změnu, nemáme se o čem bavit – protože těm se nikdy nebude líbit, co dělám, to si rovnou můžou najít jinou kapelu.
Někteří lidé nikdy nevyrostli z 80. let, pořád nosí afro a zvonové jeansy a přejí si, aby se vrátil rok 1978. Chápu, proč se tak někteří lidé cítí. Stejně se to má s rokem 1997. Vem si třeba ty Mayhem – dnes se snaží hrát to, co jim je vlastní, ale staří fanoušci mají problém to poslouchat. Totéž se stalo se Strapping Young Lad. A proto tak svou hudbu neoznačuju.
Představ si, že bych po hlavičkou SYL nahrál „Addicted“ – říkali by tomu ničení jejich odkazu. Pokud chcete SYL – támhle je máte, šest desek, DVD! Dotáhli jsme to do pravdivého konce.
Ptám se fanoušků, byli byste raději, kdybych ponechal jméno SYL a vydal „Ki“? Snažím se respektovat, že se někomu líbí staré věci SYL, tím že novým věcem nedávám totéž jméno. Něco takového měla možná udělat i Metallica nebo podobné kapely. Ale nikdy neuspokojíš všechny a mi se zdá, že ti, kteří jsou z toho zkyslí, jsou v menšině.

Mnozí metaloví fandové se snaží bránit svůj žánr tím, že ho srovnávají s klasickou hudbou, což je podle mě úplná blbost...
Souhlasím. Heavy metal je často otázkou omezenosti. Často nemusíš ani vychodit základu a můžeš hrát v úspěšné heavymetalové kapele. Heavy metal není žánr úplně pro myslitele, že jo. Nicméně hlupáky, chytré lidi i ty průměrně inteligentní máš v každém žánru. Lidé se často snaží nějak uchopit hloupost svého žánru tím, že ho srovnávají s něčím vznešeným. S velkými meči, kožešinovými spoďáry nebo bikinami se to ale dělá těžko.
Sám někdy třeba sedím v restauraci na večeři se svou ženou a kamarády, kteří třeba ani neví, co hraju, a vtom přijde někdo s nášivkami Slayer a odznáčky Venom, smrdí trávou a spustí: „Nazdar, chlape!“. A mi se to těžko vstřebává. To je ale jen jedna stránka věci – lidé, kteří žijí heavy metalem, s jeho estetikou, Judas Priest, dlouhými vlasy, řetězy, osmdesátkami. Pak je ale kupa lidí, pro které je metal prostředkem k osvobození.
A jestli si myslím, že je mezi metalem a klasikou souvislost? Jo, je to hudba. I mezi Britney Spears a klasikou je souvislost. Ale přímá souvislost? Snad jen v tom, že v metalu lze cítit možnost osvobodit se. Vypadej, jak chceš, oblékej se, jak chceš, poslouchej, co chceš a zkus u toho nebýt hňup. Pak je metal ideálním prostředkem.
Na metalu mě nebaví uniformita, omezenost. Abys byl metalista, musíš mít to a ono. Můj kámoš měl triko s nápisem „Vyžaduj právo být jedinečný“. A ve stejné triku chodily stovky lidí. To taky hodně prozradí – lidé, kteří věří v nonkonformitu tak, že do svého klubu nikoho nepustí. Myslím, že jsem v tomto ohledu měl štěstí, že mě do svého klubu nikdy nepustili. Každý ortodoxní metalista si o mě myslel, že jsem vůl.

A chtěl jsi v tom klubu někdy být?
Ani za boha!

A co metal a jeho absence smyslu pro humor?
Souhlasím, ale zase to je o rozhodnutích – já sám jsem metalový hudebník, věřím tomu. To ale neznamená, že podlehnu tomu, o čem si myslím, že to je absurdní. Jestli věřím tomu, že hraju metal? Naprosto. Ale pokud si někdo myslí, že v rámci metalu hřeším, fajn. Hraju to, co mi přijde přirozené a pokud tomu chcete dát nálepku country, klidně, budu to hrát dál. Žádné pozvánky do klubů nečekám.

“Lidé se často snaží nějak uchopit hloupost svého žánru tím, že ho srovnávají s něčím vznešeným.“

Nedávno jsi zveřejnil digitální EP k volnému stažení. Jak se stavíš k alternativním formátům šíření hudby?
Jestli bych chtěl vydělat milion dolarů a nikdy se nemusel starat o peníze? Páni, to by bylo fajn, sem s tím! Ale hudbu skládám, protože chci, aby ji lidi slyšeli. A pokud složím pět desek ročně, nikdo to nevydá. A od svého publika budeš vyžadovat tolik investic, že tě to omrzí. Rozdávat čas od času hudbu znamená říct: „Vím, že máte na výběr, vím, že si můžete stáhnout vše, co jsem kdy nahrál. Tak tady máte pro změnu něco zadarmo. Nechci za to nic. Ale třeba si na koncertě koupíte triko, možná si koupíte desku, až ji vydám.“
Nevadí mi, když si někdo mou hudbu stáhne – protože vždy to končí u toho, že chci, aby se lidem má hudba líbila. O to mi jde víc, než tahat z lidí peníze. Čímž neříkám, že bych nechtěl kupu peněz. Ale když někdo nemá peníze, pak mu říkám: stáhni si to a poslouchej. A řekni kámošovi, který nějaké peníze má, ať dojde na koncert. Protože, upřímně řečeno, bez nějakého příjmu za hudbu bych si musel najít jinou práci.

Co vinyly?
Líbí se mi s ohledem na grafiku, ale občas tam cítím jisté elitářství. „Nedělám nic jiného, než poslouchám vinyly!“ A já se ptám proč? „Protože to má lepší zvuk!“ Ale hovno, můžu si pustit empétrojku a docílit stejného zvuku. Takže osobně mě vinyl nezajímá. Jsou obrovské, nemotorné, snadno se rozbijou. Ale opravdu si myslím, že vypadají skvěle a je na nich i něco retro.
Někteří lidi říkají, že už si nekoupí žádné CD, protože zní blbě. Opravdu? Možná jsem hluchý po letech koncertování, ale slyšel jsem své desky na vinylu i CD a bylo to prašť jako uhoď. Emoční dopad nutně nedefinuje kvalita zvuku, spíše pořadí not.
Nechci, aby to vyznělo neuctivě ke sběratelům vinylů anebo předtím k metalistům. Jen slýchám, že CD se ve srovnání s vinylem nedají poslouchat. A jsou určité debaty, které prostě nevyhraješ, a určité, do kterých se nepouštím. Nejsem audiofil. Mám rád, když hudba zní dobře, ale netrávím dny srovnáváním jablek a hrušek.

Na „Deconstruction“ vrstvíš všemožné nápady, nálady… Jak k tomu došlo?
Stačilo být střízlivý. Dříve jsem hrozně prožíval každou složku své hudby, až jsem podlehl své vlastní fascinaci. A když jsem odstranil drogy, léky i kofein, umožnilo mi lépe se soustředit. Přistupoval jsem k tomu hezky pozvolna, nechtěl jsem, aby mě to ovládlo. Myslím, že zdravý spánek a jídlo mi pomohlo pojmenovat, co a jak je třeba udělat.

“Nenahrál jsem newageovou desku, protože bych měl dojem, že se mi bude dobře vyjímat za kloboukem.“

Máš pocit, že ti střízlivost darovala i více času?
Rozhodně. Dříve jsem se ve tři odpoledne zhulil a bylo vymalováno. A ráno mi tři hodiny trvalo jen se probudit. Nyní mám mnohem více času, abych leccos stihnul. V mém životě už sice není tolik srandy, ale některé volby přicházejí s věkem a jsou důležité.

Na „Deconstruction“ máš množství hostů, jejichž jména ale nijak netlačíš. Odmítnul někdo právě naopak spolupráci?
Ano, jeden člověk. Šlo o jeho osobní boj s alkoholem, takže měsíce nereagoval na emaily, a když napsal a omluvil se, že nebyl v kontaktu, už bylo pozdě. A ten, kdo ho nahradil, udělal výtečný kus práce a funguje to výtečně.
Své hosty nezvu jen kvůli tomu, kým jsou – i když i o to jde – , spíše to pro mě funguje jako jakási podpora. Jde o první tvrdou desku po dlouhé době, a taky tou deskou něco uzavírám, takže mě těší, že mě v tom podpořili kamarádi z jiných úspěšných kapel. Je to pro mě osobně důležité.

Nebojíš se, že bude „Ghost“ odmítnuta jako povrchní deska?
Bál bych se toho, kdyby byla povrchní. Ale já vím, že není. Lidé se mohou dohadovat o tom, kdo jsem a co dělám. Ale já nekonám, protože si to tak spočítám. Nenahrál jsem newageovou desku, protože bych měl dojem, že se mi bude dobře vyjímat za kloboukem. Nahrál jsem ji proto, že mě takový styl hudby zajímá. Poslouchám ho od třinácti, znám tu hudbu. A hraju ji, protože ji chci poslouchat. Ale mé motivace jsou ze sta procent upřímné. A pokud někdo říká, že nejsou, odpovím : „Ale jsou.“ Co víc říct?

Kdybys měl srovnat „Ghost“ a „Hummer“…
„Hummer“ jsem skládal celý rok. Je mnohem temnější, složil jsem tu desku pod vlivem opravdu velkého množství marihuany a houbiček a jiných měkkých drog. Měl jsem tehdy dojem, že skládám něco poklidného a mírumilovného, ale při zpětném pohledu slyším zlověstnou, huhlající, divnou desku. „Ghost“ je z té čtveřice moje jednoznačně oblíbená deska, i když vím, že tento názor nebudu sdílet s mnoha lidmi. Mám tu desku moc rád. Miluju klid a mír.
Nepředkládám žádné závěry, nepřicházím s poselstvím, užívám si. Nikdy si neuvědomíš, jakou hudbu skládáš, dokud od ní nepoodstoupíš.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Peteru Klapprothovi.