Depakine Chrono – s/t

To nečekáš!
2014
NAAB
18:43 (8 skladeb)
noise math punk
http://depakinechrono.bandcamp.com

Budějovičtí frajeři Depakine Chrono, věrní reprezentanti tamního uskupení hudbychtivých podivínů Noise Assault Agency Budweiss, debutovali v roce 2010 splitkem s Pregnant Mutant, avšak větší pozornost na sebe strhli až společným mini CD s kapelou Esazlesa o rok později.

Koncertují často, koncertují rádi a mezi lidmi motajícími se ve vytyčených zákoutích jsou také zaslouženě oblíbení. Zmínit lze i jejich hraní před Mombu nebo Tera Melos.

Po dvou splitech tak o pár let později přichází konečně na řadu i plnohodnotný debut, tentokrát příznačně na krásné kazetě v ještě krásnější DIY kartonové krabičce (a brzy snad i na vinylu). Proč příznačně?

Krom návratu tohoto analogového formátu do módy mají hoši z NAAB kazetku koneckonců ve svém logu. Eponymní kazeta Depakine Chrono je v katalogu labelu šestou nahrávkou na MC.

„Člověk pomalu neví, zda má pohopkávat po pokojíčku, nebo čučet klukům pod prsty, co že to tam vlastně vyvádějí.“

Depakine Chrono je původně název léčiva, kteréžto má působit jako prevence epileptických záchvatů, případně se užívá k léčbě maniodepresivní psychózy. Pacientům trpícím těmito poruchami nicméně nelze poslech alba v žádném případě doporučit. Jeho účinky jsou jaksi opačné a terapie postavená na tomto promyšleném chaosu by mohla způsobit nevratné deformace psychického stavu.

Instrumentální sypanec ve složení kytara a bicí mísí math rock s punkem, pidlikačkami a noisem. Na první poslech zní neurovnaně, improvizovaně a chaoticky, avšak již zanedlouho začne postupně odhalovat svou vytříbenou systematičnost, spontánnost a syrovost, ve které lze nalézt i šikovně skryté melodické prvky. Sobě vlastní nepředvídatelností dokáže lehce překvapit i zaujmout, až člověk pomalu neví, zda má pohopkávat po pokojíčku, nebo se na nejbližším koncertu vetřít do první řady a čučet klukům pod prsty, co že to tam vlastně vyvádějí.

A když už si jeden začne myslet, že do jejich systému konečně pronikl a tedy nemůže být ničím zaskočen, přijde na řadu totální žánrový obrat v podobě skladby „El Hadari”, s třemi minutami a dvaceti vteřinami nejdelší na albu, která zaujme svým až postrockově laděným pojetím s mírnou dávkou melancholie a rozjímání. Tedy prvních asi osmapadesát vteřin. Pak se zase všechno zvrhne, vrací se zběsilost a tam někde vzadu je podvědomě slyšet ono mile sarkastické pochechtávání „Haha, tos nečekal, co?!”