Demöralyzér | The Unholy Preachers | Just for Being

Demöralyzér – Hardcore pičo

Plzeňští Demöralyzér na svém sedmipalci se s tím neserou a podobně lze tedy k nim přistoupit také z opačné strany. Jasně, stručně, výstižně, bez žádných kudrlinek.
Citacemi z filmového Švejka uvozené palby charakterizuje nejen punkově typická přímočarost nebo ostře hardcorová hrubozrnnost, místy ústící až v disharmonii, ale hlavně naprosto hrubý a neotesaný zvuk, před nímž by zděšení rybičkově-koblížkoví pseudopunkeři brali nohy na ramena. Přestože se nahrávalo ve studiu, z nahrávky čiší totální garážová syrovost a struhadlová řezavost. Hudebně je to pouhý průměr, pokud vůbec, a poslouchat opakovaně se to moc nedá, přesto však radno věřit tomu, že přesně takto má vypadat punk, jenž lze nazvat důvěryhodným.
Jak naznačuje název singlu, také texty nejsou zrovna ušlechtilým blábolením Tomáše Halíka, nýbrž přesně mířenou ranou do ksichtu všemu kolem, a to včetně vlastní scény, jak o tom svědčí například song „Punk Is Dead“. Jinde se lze dovědět, že „zkurvená hudba drží v otupení“, popřípadě o tom, jak to vypadá na festivalu, kde je „svinec jako prase“. Veškerá nasranost pak kulminuje v momentě, kdy se ozvou skutečně mírumilovné výzvy „Pojďme střílet politiky, zapalme jim limuzíny, vždyť ti sráči bezpáteřní ztratili i pocit viny! Pojďme střílet politiky, ať se bojí kurvy, z politiky dělaj byznys, tak ať splácí dluhy!“ Znovu nic pro milovníky vznešené poezie či ctitele skrytých významů, ale vhodné pro ty, kteří se nebojí vyjadřovat drsně, trefně a úderně.

The Unholy Preachers – Fuckin' Amen Baby I

Poprvé o sobě dali vědět debutovým albem „Troublemakers“, které bylo zaslouženě nominováno na punkového Anděla za sezónu 2012. Letos přišli s vinylovým desetipalcem, jehož římskou číslovkou zakončený název naznačuje první díl něčeho, co bude pokračovat.
Pražští The Unholy Preachers navazují na někdejší Phantoms on Fire, ale mají zkušenosti i odjinud. Na této desce se neposouvají do žádných nových poloh, ale intenzivně pokračují v tom, čím zaujali již na debutu. Stále jde tedy o americky znějící punkový rokenrol, v českém měřítku velmi podobný výrazně známějším, ale kvalitativně srovnatelným Pipes And Pints, od nichž se odlišuje především absencí dud. Ostatní rozdíly lze považovat za spíše zanedbatelné.

„Kupříkladu i letošní Visací zámek zní o něco syrověji, živelněji a víceméně punkověji.“

Jestliže tento soubor něco charakterizuje, vedle punkově tradiční razance a údernosti je nutné zmínit značnou melodickou chytlavost, která ze všech obsažených písní činí potenciální hitovky. Pánové si můžou o sobě prohlásit ono známé horkýžoslížovské „my máme silný refrén jak hovado“ a navrch se pochlubit neméně zpěvnými sbory. Pokud je jedna píseň výraznější než druhá, může za to rovněž přesvědčivé a vyspělé provedení, místy vyvěrající odlehčenost a nevážnost či nezanedbatelný podíl hostujících person, včetně Sveťo Korbela ze Slobodné Európy.
Celé toto počínání se sice kdekomu může jevit jako předvídatelné, nepřekvapivé a proto i neosobité a zaměnitelné, při respektování jasně daných a zřetelných žánrových mantinelů lze však sdělit pocit, který má daleko k nadšení, ale blízko k převažující spokojenosti.

Just for Being – There Is a Lie That Never Goes Out

Pražští Just for Being připravili debutové album, jehož černomodrý obal se vizuálně skvěle snoubí s přepásáním černě potištěnou modrou lepicí páskou a pouze v omezené edici také s modročerným vinylem. Opravdu velmi povedená symbióza.
Hudebně jde v podstatě o punk, ovšem rozložený v relativně širokých mantinelech od melodického pop punku až po hardcorovou údernost. Takto vymezené spektrum, sahající od stručné vypalovačky „Covered Truth“ po akustické finále „Unknown Soul“, nabízí dostatek prostoru pro jednou zpívané a jindy křičené sloky či výrazně zpěvné refrény, ale také pro překvapivé kompoziční změny a četné zvolňující momenty, což vytváří na žánrové poměry snad až nečekaně pestrou směs. Tomuto dojmu prospívá rovněž početná armáda hostů, starajících se o klávesy nebo sborové zpěvy, zatímco v písni „Walking Dead“ se místy rozezvučí saxofon, trumpeta a trombón.
Přestože to vše pospolu vytváří rozhodně životaschopný základ a některé motivy nebo i celé songy typu „Behind the Curtain“ se vcelku úspěšně zahnizďují v mysli, album žel postrádá cosi, co by se dalo titulovat jakousi vyšší emotivní přesvědčivostí. Nahrávce sice, tedy alespoň v těch svižnějších položkách, nechybí potřebná energie, jenže zvukově působí natolik chladně, že kupříkladu i letošní Visací zámek zní o něco syrověji, živelněji a víceméně punkověji.
Ani to však nemění nic na tom, že album těší svou interpretační suverenitou a vyspělostí i obstojnou nápaditostí, což jej v rámci tuzemského melodického punku či hardcoru řadí sice asi nikoli do čela, ale určitě alespoň do širšího popředí. A příště bude jistě ještě lépe.