Death to All Tour 2013

Chuck žil, Chuck žije, Chuck bude žít!
hosté: Obscura, Darkrise
17. listopadu 2013
Praha, Roxy

Nebývá zvykem, abychom psali o koncertě revivalu, ale vystoupení projektu Death to All si účastí špiček současného technického metalu článek přímo vyžádalo. Přesto nejpalčivější otázkou večera nebylo ani tak to, kdo všechno uctí památku zvěčnělého Chucka Schuldinera, jako spíš, jak se jim tento pietní akt vyvede.

Avšak ještě dvě hodiny předtím, než to vůbec bylo možné odpovědně posoudit, se na pódiu odehrála povinná „půlhodina mladých talentů“, tentokrát vyhrazená švýcarským Darkrise. Zvukař bohužel většinu jejich koncertu strávil tím, že se amorfní zvukové matérii snažil dát jasnější kontury, pročež mohu zaprotokolovat jen, že mě tento v mezích zákona mírně pokrokový brutální death metal zaujal tak dvěma, třemi skladbami. Další důvod pro to se k nim v budoucnosti vrátit mi prozatím schází.

Také zvuk Obscury měl k ideálu daleko stejně jako před čtyřmi lety, kdy jsem je na Brutal Assaultu viděl naposled. Ztrácela se hlavně hedvábná basová linka, kterou dle Thesselingových osnov snoval jeho nástupce Klausenitzer. I tak mě nadchli stejně jako tenkrát. Pilíře toho, díky čemu se Obscuře daří oslovovat nejenom asociály drtící stupnice do úmoru, totiž zůstaly zachovány.

„Představení pojali jako neformální veřejnou zkoušku, při níž jaksi mimoděk přehráli napříč diskografií všechny své oblíbené kousky od Death.“

Kapelník Steffen Kummerer neztratil nic ze svého charismatu a vtipu. Neslevovalo se ani z důrazu na uvolněností vyváženou skvělou souhru, propracované, a přitom odlehčené party a silné melodie. Obscura sice výtkám, že jen pokračuje tam, kde Death skončili, asi ani po tomto koncertu neujde, je však zřejmé, že se jako jedna z nemnoha techdeathových kapel dokáže obhájit jak strhujícími vystoupeními, tak systematicky budovaným svébytným výrazem.

Ačkoliv se až na o generaci mladšího Maxe Phelpse všem členům Death to All poštěstilo nahlížet Schuldinerovi pod prsty, zdráhal bych se o nich psát jako o reunionu. Už proto, že všechno, co kdy Death vytvořili, bylo v podstatě Chuckovo dílo, které se spoluhráči, již průběžně obměňoval se začátkem příprav každé své nové desky, nanejvýš konzultoval.

Jsem si jistý, že pánové DiGiorgio, Masvidal a Reinert si to dobře uvědomovali, a proto raději ani moc nemudrovali, jak by si to Chuck asi tak představoval, kdyby tady ještě byl. Své představení pojali jako neformální veřejnou zkoušku, při níž jaksi mimoděk přehráli napříč diskografií všechny své oblíbené kousky od Death. Pročež bylo možné spatřit jindy odměřeného intelektuála Masvidala, kterak odehrávajíc sóla za Schuldinera suplujícího Phelpse vesele křepčí a hází hlavou, Reinertovu i DiGiorgiovu sólovou exhibici a v jednu chvíli i Kummerera na místě už tak upozaděného Phelpse.

Vadily mi pouze skrumáž fotek a filmových útržků z Schuldinerovy pozůstalosti promítaná v půlce představení a úplné pominutí fondu „Sweet Reliefs,“ na jehož podporu DiGiorgio a Cynic toto turné podnikali. Jinak se mi tento způsob oslavy deathové legendy zdál být šťastným a s potěšením jsem se duchem vrátil do doby, kdy mě jedině hrdinná kytarová sóla byla s to přiblížit absolutnu.