Dean Blunt

Kryptický kazatel v Divadle hudby
Přehlídka animovaného filmu (PAF)
7. prosince 2014 Olomouc, Divadlo hudby

Dean Blunt. Jméno, se kterým jsem se poprvé setkal někdy v roce 2012. Spolu s Ingou Copeland tehdá odložili kouřový závoj Hype Williams a už jako Dean Blunt & Inga Copeland vydali u Hyperdubu geniální desku „Black Is Beautiful“. Opiátový manifest nočního popu. Černá nebyla nikdy tak sexy.

V tom samém roce vyšlo Bluntovi u Hippos in Tanks sólové EP „The Narcissist II“. Osudové setkání. Psychedelický soul tady plave ve špíně londýnských stok, afektované skeče se kloubí s temnými deklamacemi. Každému žebříčku nejlepších desek roku 2012 jste mohli věřit jen tehdy, pokud v něm figurovala tahle nahrávka.

Od té doby Bluntova aura prostupuje do astrálních světů. Před jeho enigmatičností by poklekl na kolena i Kaspar Hauser. Svými dalšími deskami – loňskou „The Redeemer“, na které svým tělem vykoupil všechnu bolest všech rozchodů světa, a letošní nemetalovou „Black Metal“ – pak potvrdil statut jednoho z nejzajímavějších hudebních podivínů posledních let. Prošvihnout jeho show v olomouckém Divadle hudby by bylo stejně nemístné jako odmítnout blowjob od královny plesu. Střih.

Je něco po deváté, čekám za dveřmi prostoru, který podle všeho zahaluje mlha. Kolem několikrát projde mohutný černoch v obleku. Jako fanoušek obeznámený s Bluntovym nihilismem tuším, že tenhle černoch v obleku bude na pódiu dělat bodyguarda. Jakmile je v klubu dostatečně neviditelno, návštěvníci jsou vpuštěni dovnitř. Očekávání graduje, je to naše první setkání tváří v tvář. Záhy klub pohlcuje absolutní temnota a z beden se ozývá zvuk padajícího deště.

„Než se z beden poprvé ozve Bluntův hlas, prochází se jako temnozor po pódiu.“

Po několika minutách bouřky se konečně rozsvítí světlo. U mikrofonu stojí Dean Blunt v oblacích kouře. Na hlavě má svojí kultovní kšiltovku Nike. Pruh světla ho ozařuje jako stand up komika. Jeho zoufalý výraz ale daleko více připomíná smutného klauna, který na svých bedrech nese bezradnost celého světa. Před lety sice prohlásil, že po nevydařených krádežích vycpaných mývalů konvertoval k islámu, ve svojí performanci však vystupuje v roli černého Ježíše.

Na dřevěných prknech stojí celkem tři mikrofony, což naznačuje, že s Bluntem přijela taky jeho nová femme fatale Joanna Robertson, která ho v posledních letech doplňuje na nahrávkách svým nadpozemským hlasem a která rozhodně jen nesupluje za Ingu Copeland, a hráč na saxofon. Kompletní sestava, za kterou jsem se modlil od doby, co jsem četl krátký report z koncertu v Barceloně.

Předtím, než se z beden poprvé ozve Bluntův hlas, se jako temnozor prochází po pódiu, prohlíží si lidi a připravuje se na otevření starých ran. Set zahajuje songem „The Pedigree“, s tesklivou linkou „call me when your heart is empty“ a jednoduchým dunícím beatem. Všechno, kromě hlasu, jede ze sampleru. Následují další songy z „Redeemera“, které doženou Blunta k slzám. Můžete to považovat za kalkul, ale jako důkaz o momentální tíživosti to funguje. Sentiment není sprosté slovo. Blunt vsází na transparentnost rozervané duše. Čeká pochopení, ne potlesk.

„Vizuální šikana trvá několik minut, během nichž Blunt sleduje publikum jako kryptický kazatel.“

Zvuk saxofonu uvozuje další dějství koncertu. Blunt odchází do backstage. Při jeho návratu cítím z přední řady mocný marihuanový opar. Prkna, která znamenají svět. Joanna Robertson se chopila kytary a zaznívají indie hitovky z A strany „Black Metalu“ – „Blow“, „100“ a „50 cent“, kterou pravověrní fans znají už od ledna z jeho Soundcloudu. Jak Joanna, tak saxofonista průběžně vstupují do Bluntovych kázání, odehrají svůj part a mizí.

Následuje další kóma, v klubu je tma. Z beden opět vystoupí zvuk deště, který umocňuje atmosféru dalšího songu – „Molly & Aquafina“. Kytaru osvětluje intimní červené světlo a hlasy se doplňují v kouzelném velvetovském duetu. Nejsentimentálnější okamžik celého koncertu. „Riding through these streets / I’m strapped up with my Nina / So I don’t worry about nothin.“ Melancholický drift a Blunt jako zkouřený crooner.

Světla zůstávají zhasnutá a spouští song „X“, který na desce tvoří spolu s „Forever“ nejepičtější kombo tohoto roku. S koncem songu se černá hodinka rozplyne ve stroboskopovém očistci, nutícím sklopit hlavy i zatvrzelé teknaře. Ticho, které nastane, je prolomeno vlnou hluku. Vizuální šikana trvá několik minut, během nichž Blunt sleduje publikum jako kryptický kazatel. Po chvíli, co se pohybuje po pódiu, vidím vlivem záblesků jen jeho bílou, vznášející se košili. Ti, kteří se na zemi nesvíjí v epileptickém záchvatu, zažívají velkolepé rozsvícení scény, kdy Bluntovu siluetu ozařuje zlověstné červené světlo. Závěrečný blok tvoří skladby „Grade“, „Punk“ a „Mersh“. Během strojového rytmu posledně jmenované se Blunt loučí letmým zvednutím ruky a odchází. Trans pomalu odeznívá…

fotografie: Libor Galia