Deafheaven + Tengri

Mea culpa, mea maxima culpa
5. srpna 2014
Praha, 007

Pre-Assault Show se už nepořádají, ale díky šikovnosti nezávislých promotérů to letos tak úplně neplatilo. Na kopec den před Brutalem přitáhli Deafheaven, ikonu hipsterského black metalu, politicky korektněji postblacku. Povinná porce temnoty pro sluníčkové lidi.

Tengri byli, jsou a dle všeho i vždy budou kapelou náročnou na poslech, především co se týče živých vystoupení. Vědom si toho, co mě v rámci předkapely čeká, omezil jsem konzumaci všech neřestí na hodnoty blížící se nule. Z mnohých předešlých návštěv jejich koncertů totiž vím, že právě Tengri jsou jednou z malé množiny kapel, na jejichž koncertu není žádoucí být pod vlivem omamných látek. Mozek pak pracuje na jiné frekvenci a nezvládá ten specifický nával emočních linek. Jsou čistokrevnou poslechovkou, kdy se musí vnímat i očima, to pro lepší orientaci.

Pro Tengri jsou sice housle charakteristické, fungují zde však jen jako jeden z nástrojů, nemají vůdčí postavení, nesuplují vokál, neměly by proto vystupovat nad ostatní. Pan zvukař bohužel udělal kapele medvědí službu tím, že právě housle vytáhl neúměrně nahoru, čímž byl zážitek hnedle poloviční, a to nepřeháním. Tomu nutkání všeobecně zvýrazňovat housle a jiné ne tolik typické nástroje tak nějak podvědomě rozumím, avšak zrovna v případě Tengri je to chyba, navíc často se vyskytující.

Vzhledem k tomu, že materiál kapely mám dostatečně dobře naposlouchaný, jsem však tuto neblaženost dokázal s trochou námahy odfiltrovat, ponořit se do jejich hudby a s blížícím se koncem setu konstatovat, že se překvapivě jednalo o jedno z nejlepších vystoupení této kapely, co jsem za poslední dobu viděl. Tengri jsou nároční. Na náladu, na rozpoložení, na koncentraci, na nazvučení. Většina z faktorů se dostavila, za mě tedy spokojenost.

Předem svého reportu bych rád pozdravil pána v bílém tričku, který na začátku setu Deafheaven bránil prostor své slečny tak sveřepě, až neměl čas a prostor pít pořízené pivo. Po několika kompromisních úkrocích se se zhruba pátou minutou jeho snaha ukázala být marnou, poté už jsem ho neviděl. Předem svého reportu bych také rád pozdravil všechny, kteří hudbu řeší podle toho, jak moc zapadá do přesně nalinkovaných představ o tom, co je ještě „přípustné“ a co ne. Stať svého reportu bych rád věnoval konstatování, že pražský koncert Deafheaven byl strhující, očistný a mimořádně se hodící do prostoru, kde bez nutností stát na špičkách dosáhnete na strop, toho času orosený od potu a dechu početného publika. A že to byl koncert nepokrytě intenzivní, prožitý a stvrzující důvody, proč tahle kapela udělal výraznou díru do světa. Závěrem svého reportu bych rád pogratuloval marketingovému oddělení skupiny Deafheaven, která svým příznivcům promptně (a tentokrát za čtyři kila) nabízí suchá trička, jež se jeví být ideální náhradou za ta propocená a zároveň šlechetnou záchranou od nastydnutí. Na úplný závěr bych pak rád poprosil svou ženu o odpuštění, že jsem rodinnou pokladnu ochudil o další hanebnou částku šesti set korun za vinyl. Ale když ony jsou dva, oba barevné, a ještě v růžovém obalu. A to je všechno. Přepínám.

Viktor Palák

U Deafheaven jsem se trochu bál, co mnou očekávaná návštěva udělá se stísněnými prostory strahovské Sedmičky. A jak se nakonec ukázalo, mé obavy byly opodstatněné. Bylo plno, bylo vydýcháno, bylo vlhko. Sauna. Dokonce se u mě projevily i doposud nepoznané známky smíšené sociálně-klaustrofobické fobie, což však dávám za vinu mému už výše zmíněnému neposkvrněnému stavu. I tak to byl velezvláštní pocit, bát se proniknout mezi stísněné upocené nadšence, hlouběji do nitra davu, blíže kapele. Kdepak, tentokrát zůstávám stát opodál. I přes zmíněnou neochotu stát se součástí jednolitosti však musím říct, že Deafheaven mám skutečně moc rád. Mám poctivě naposloucháno, u „Sunbather“ často ulehám ke spánku.

Zpoza sloupu před zvukařem se mi zdál poněkud přehnaně nahlas vokál, což však mohla být jen místní anomálie. Setlist byl poskládán chytře, s důrazem na druhou desku, avšak u takto rozsáhlých skladeb a úzké diskografie není mnoho prostoru pro vymýšlení nechytrostí. V propoceném vzduchu zbytky kyslíku postupně vytlačovala hutná atmosféra (vědomý fyzikální blábol), prostor se pocitově ještě více smrskával, jako když se Indiana Jones vyskytne mezi pomalu se přibližujícími zdmi. Ale tentokrát jako on neunikám. Zdi mne s nemilosrdnou pravidelností drtí. Pomalu, systematicky, intenzivně. Chce se mi vnitřně křičet, ale nevydávám ze sebe ani hlásku. Beztak by mne nikdo neposlouchal. V tom hluku však slyším každičké křupnutí mých kostí. A když přijdou chvilky oddechu v podobě klidných pasáží, hledám sílu vzdorovat, vzepřít se. Utíkám ven, potřebuji dýchat, není mi fyzicky dobře.

Deafheaven mi nabídli přesně to, co jsem potřeboval dostat. Emoce, tíživost, naléhavost, to vše v civilním balení. Jen jsem to nedokázal plně přijmout. Užil bych si to celé ještě tisíckrát víc, nebýt v tak podivném vnitřním rozpoložení. Cítím ty rezervy. Tak zvláštně smíšené pocity jsem z koncertu snad nikdy neměl. Mé tělo odmítlo postblackovou léčbu a v konečném důsledku mne to hodně mrzí, jelikož tohle byl vynikající koncert.