Deafheaven - Sunbather

Trýzeň s šátkem kolem krku
2013
Deathwish Inc.
59:54 (7 skladeb)
postblack/blackgaze
http://deafheaven.com

Deafheaven ze San Francisca jsou příkladem toho, jakou moc má občas v hudebním světě pozitivní ohlas kritiky. Dvojice McCoy a Clarke bloudila v průměrné death(corové) formaci Rise of Caligula, aby se záhy našla v bezprecedentní černotě a bez zásadnější historie i na plakátech po boku Sunn O))) a Godflesh.

Tady však nejde o úpravu starých žánrových pořádků, ale o fakt, že aktuální black skutečně nemusí být skrytý v nejrůznějších pózách, které ho obklopují, nýbrž v pocitech, ze kterých vychází.

Ale proč ne. Stává se, že i v dnešní hudebně přesycené době některý projekt okamžitě vystřelí až na samotný vrchol. Deafheaven jako by se snad trefili přesně na pomyslnou půlící čáru mezi formálním kompromisem a svěží tvůrčí individualitou. Zkrátka předhodili moderní, muzikantsky sebejistou, přitom dostatečně čitelnou desku „Roads to Judah“ a média se na to bezezbytku chytila. Bezuzdné vynášení v nebesa, magazíny Decibel nebo Pitchfork ji zařadily do svých výročních topů a z nijaké kapely se rázem stala špička subžánru, který pár webů s nadsázkou pojmenovalo jako hipsterký black (ale s tímhle slovíčkem si to nerisknu, takže pro nás řekněme postblack). Civilně prezentovaná, otevřeně intenzivní atmosféra bez všech těch bubákovin kolem, melancholie jíž nesráží vynucený patos a naopak povznáší autentické podání.

„Formálně se tváří jako pouhopouhá kvalitní řemeslná práce, ale uvnitř zanechává hluboké, krvácející rány.“

Jenomže dva roky utekly jako voda a hladoví psi očekávání, kteří už dopředu nedokáží slevit, číhali na letošní novinku „Sunbather“ připraveni ji i kvůli sebemenšímu nedostatku rozcupovat na kousky. Klídek, bez okolků rovnou říkám „Sorry smečko“, ale Deafheaven to znovu dokázali a nezůstanou tak kapelou jediné povedené desky!

Znáte ten typ absolutně sebezničujícího citu, ve kterém nikdo zvenčí nedokáže najít logiku, ale zevnitř je pro vás nekonečně stravující, nezadržitelný? Zatracená zhouba, který nedokážete než podlehnout. A takhle nějak funguje „Sunbather“, když se formálně tváří jako pouhopouhá kvalitní řemeslná práce, ale uvnitř zanechává hluboké, krvácející rány, do kterých si pak sami a dobrovolně sypete sůl.

Jestliže jsem debut „Roads to Judah“ svého času označil jako syrovou jízdu proti větru, kdy se skoro nejde nadechnout, pak tentokrát dostala surovost důmyslnější formu, aniž by ztratila jistý nezištně samozřejmý ráz. Třeba jako v případě posledních Wolves in the Throne Room nebo nejstarších Altar of Plagues. Deafheaven, díky smysluplným mezihrám, svou tvůrčí naléhavost kouskují na samostatné celky, nehrnou ji do uší pod permanentním tlakem a atmosféra má tak možnost kulminovat, být překvapivě tvárná.

Bolestná zpověď o hledání vlastní dokonalosti graduje strhující skladbou „The Pecan Tree“, která je zároveň jakýmsi mementem nejen celého alba, ale zároveň všech žánrových hudebních odkazů. Jenom ti, kteří sami sebe uvězní v sebeklamu, hledají dokonalost tam, kde mají nacházet neopakovatelný prožitek. „Sunbather“ není vyloženě blackgaze, ani prvoplánově post, ale rozhodně je zážitkem, který má dostatek vůle k tomu, aby byl zopakován. Vykoupení skrz vlastní bolest, novodobí mučedníci, čert to vem.