Dead Western + Anthropoid

Západ se setkává s Východem
2. května 2015
Náchod, Krčma Maštal

V oblečení po rodičích vypadal Troy Mighty jako Lermontovův Hrdina naší doby. Zvláště když si při odpolední kávě fotil iPhonem úryvek z ohmataných Vonnegutových Galapág. Už zkraje jeho zvukové zkoušky jsem ale na chvíli znejistěl, jestli jsem se přece jen neunáhlil. I přes varovné množství podobností Mightyho s Pečorinem.

Troye lze snadno zaměnit s hipstery a dalšími „zbytečnými lidmi“. Ať už zásluhou neokázalé odměřenosti a povznesenosti nad okolním světem a závazky vůči němu, patrné z jeho jednání s pořadateli Jackym a Osobičem. Nebo už samotného rozhodnutí křižovat s kytarou Evropu. Ani svými sebezpytujícími nihilistickými písněmi, vracejícími se ke zčásti bájným kořenům folku, zrovna nevyčnívá ze stáda obdobně frustrovaných egocentriků. Přesto jsem jeho hodinu a půl trvající představení přestál bez viditelných známek únavy.

Do jisté míry to zapříčinili jak samozvaný bavič / prudič v publiku, který se ještě před vstupem do šenku stihl příkladně zdebilnit, tak Troyova mimika, ne nepodobná chování zhuleného koně. Zvláště to druhé v undergroundové hospodě, hrdě se hlásící ke své koňácké minulosti, zapůsobilo. Možná ještě víc než zpěv, připomínající pokusy rybičky Dory dorozumět se s velrybou a svádějící k poslechu Troyových gramodesek při crustpunkových rychlostech.

„Výpověď, u níž je už tak těžké rozhodnout, co z ní je ještě osobní zpověď a co už generační klišé, se stejně jako kytarová linka rozpíjela v mlžném oparu.“

Obojí však takřka dokonale odvedlo pozornost od skutečnosti, že za celou dobu svého koncertu Dead Western nezahrál víc než tři rozostřené akordy. Což nebylo špatně. Ostatně Michal Nanoru Bonusovi prozíravě radil, aby „zkusil zapomenout na to, že je producent nebo studiovej kouzelník a že by měl bejt chlápek s kytarou v podchodu na nádraží. Tři akordy a pravda.“ Totéž však o Troyovi bohužel říct nelze.

Dead Western sice přirozeně splynul s duchem místa a bizarností svého vystoupení s obdivuhodnou lehkostí uhranul a zanechal trvalý vjem. Ale pouze vnější. Výpověď, u níž je už tak těžké rozhodnout, co z ní je ještě osobní zpověď a co už generační klišé, se stejně jako kytarová linka rozpíjela v mlžném oparu.

A Anthropoid? Škoda slov.

fotografie a video: Tomáš Šrejber