David Eugene Edwards & Wovenhand: když ruka Boží tiskne struny

Wovenhand vystoupí na svém jediném českém koncertě 17. září v Jablonci nad Nisou, předskakovat jim budou domácí Nylon Jail.

Chceme-li psát o Wovenhand, neobejdeme se bez toho, abychom se věnovali osobě frontmana Davida E. Edwardse i jeho starší kapele 16 Horsepower. Spolu totiž tvoří neoddělitelné trio. Ne snad Nejsvětější Trojici, byť mnohými bude charismatický Edwards takřka zbožšťován. V kontextu věrouky by 16 Horsepower byli Starým zákonem, Wovenhand Novým zákonem a Edwards evangelistou a kazatelem zároveň.

Cesta za letošní deskou Wovenhand „Refractory Obdurate“ začala již před několika dekádami – a byla stejně trnitá, jako objevná.

David Eugene Edwards se narodil roku 1968 v coloradském Englewoodu. Již odmala žil mezi dvěma kulturami, jejichž vzájemný vztah nebyl v historickém kontextu zdaleka harmonický, a jejichž hodnoty a rituály se diametrálně odlišovaly. Zatímco Edwardsův dědeček z otcovy strany byl zapáleným pastorem Církve Nazarenské (jedné z četných evangelických denominací s kořeny v USA), dědeček z matčiny strany byl svobodomyslně žijícím indiánem. „Žil fascinujícím životem. Nějaký čas byl tulákem a vodil s sebou ochočeného medvěda, kterého naučil nějaké kousky. Vozil jej ve svém autě a předváděl jej lidem za peníze,“ vzpomíná Edwards. Jeho hudební začátky tedy formoval jak zpěv v kostelním sboru, tak hudba původních obyvatel severní Ameriky, kterou slýchával během častých výletů do kmenových rezervací v Coloradu.

Právě protichůdné zkušenosti způsobují, že spirituální dimenze Edwardsovy tvorby nejsou rigidní a dogmatické. Mnohé kapely, jež se samy definují jako „křesťanský rock“ redukují duchovní složku své tvorby na plytké chvalozpěvy. U Edwardse nechybí osobní vklad v podobě sebezpytu, pochybností či vášní. Ostatně když se na prahu dospělosti rozhodl Nazarenskou církev opustit a hledat si k Bohu vlastní cestu, děda pastor to nesl s velkou nelibostí a dokonce mu sliboval „věčné zatracení“. Cesta do pekel samozřejmě nemohla vést jinudy, než přes punk rock.

„Ať už Edwards promlouvá k jakémukoli Bohu, jeho Bůh má pochopení.“

Od poloviny osmdesátých let působil Edwards jako kytarista v různých seskupeních, jejichž domovem byl coloradský Denver. Kapely jako Pavilion Steps či Bloodflower většinou neměly dlouhého trvání, ale Edwards během nich poznal mnohé budoucí spoluhráče a přátele, ať už to byl Jeffrey-Paul Norlander či Slim Cessna. Norlander s Edwardsem přesídlili na počátku 90. let na chvíli do Los Angeles, kde se při práci na stavění filmových kulis pro Hollywood seznámili mimo jiné se dvěma muzikanty z kapely Passion Fodder – baskytaristou Pascalem Humbertem a bubeníkem Jeanem-Yvesem Tolou. Edwardsovo působení v L.A. nemělo dlouhého trvání, ale k jedné zásadní události přeci jen došlo – krátce před tím, než otočil kormidlo zpět na Denver, založil v roce 1992 16 Horsepower.

Byť se v 16 Horsepower hudebníci okolo Edwardse nezřídka střídali, za kmenové členy kapely jsou považování právě Humbert a Tola. Hned svým debutovým albem „Sackcloth 'n' Ashes“ z roku 1996 zaujali hudební kritiky i fanoušky. Povedlo se jim úspěšně napojit na kamenitou cestu, kterou před nimi dláždili třeba Nick Cave s Bad Seeds či The Gun Club – na punkrockový kmen naroubovali prvky blues, country, bluegrassu či hudby původních obyvatel. Charismatický a procítěný Edwardsův zpěv a spirituálně laděné texty originální rysy kapely ještě zvýraznily. Ať už se pokusíme vměstnat 16 Horsepower do škatulky alternativní country, southern gothic nebo dark americana, faktem zůstává, že vášnivá hudba s patinou prašného amerického venkova, kde je chleba tvrdší než jinde a k bohu se člověk musí prodírat skrz trní, uchvátila mnohé posluchače a inspirovala řadu muzikantů.

16 Horsepower vydali za dobu své existence čtyři oceňovaná studiová alba a jejich koncerty se staly pověstným zážitkem. Ještě před tím, než se v roce 2005 cesty muzikantů rozdělily nadobro, se začaly projevovat určité rozdíly mezi Edwardsem a zbytkem kapely. „Když je potřeba udělat interview, novináři mluví většinou se mnou, protože jsem zpěvák a píšu skladby. V rozhovorech mluvím o tom, v co věřím já a co je důležité pro mě – a ostatní do toho tak nějak automaticky spadnou. Moje názory a přesvědčení nejsou jejich a snažím se, aby to v rozhovorech bylo očividné, ale myslím, že je to začalo trochu unavovat,“ vysvětluje Edwards. Připočtěme k tomu léta koncertování bez delší pauzy a skutečnost, že na Humberta i Tolu čekaly v Coloradu rodiny či dokonce ranče – a rozpadu 16 Horsepower se přestaneme divit. „Pořád jsme dobří přátelé a telefonujeme si, nejsou mezi námi žádné rozepře,“ ujišťuje Edwards. Už nějakou dobu před oficiálním koncem 16 Horsepower ovšem bylo jasné, že také jeho to táhne jinými směry.

„Cesta do pekel samozřejmě nemohla vést jinudy, než přes punk rock.“

Wovenhand vznikli původně jako Edwardsův sólový projekt, kterým vyplnil roční hibernaci 16 Horsepower v roce 2001. Eponymní debutové album, jež Edwards složil a nahrál sám, vyšlo o rok později a ukázalo, že paleta vlivů, s nimiž skladatel pracoval v 16 Horsepower, zdaleka nebyla finální. Na folkově laděném debutu byla slyšet nejen tradiční americká hudba, ale též odkazy na středověkou a renesanční hudbu či dokonce ruský folklór. Nové koště dobře mete – a entuziasmus vložený do tvorby Wovenhand se zúročil. Edwards dal dohromady koncertní sestavu, vyjel na turné a o rok později přepracoval debutové album do podoby hudebního podkladu pro taneční představení „Blush“. Jak se zdá, palivo hoří dodnes – Wovenhand mají sympatický zvyk vydávat alba téměř puntičkářsky ve dvouleté periodě.

Také v případě Wovenhand se Edwards nezdráhá měnit sestavu kapely na každou desku – v podstatě jediným dalším členem, který ve Wovenhand působí kontinuálně, je bubeník Ordy Garrison. Na nějaký čas se do sestavy dokonce vrátil Pascal Humbert.

Ve fungování Wovenhand lze vysledovat dva trendy. Edwards postupem času přestal vnímat Wovenhand jako sólový projekt a učinil jej regulérní kapelou nejen na turné – od desky „Ten Stones“ z roku 2008 je tvorba muziky Wovenhand opět kolektivním procesem. S tím souvisí také to, že do folkového truhlíku Wovenhand začaly opět prorůstat rockové kořeny. Výsledkem ovšem není návrat k 16 Horsepower a opakování již jednou prověřených schémat, ale pestře žíhané květy.

Zvuk desek po „Ten Stones“ je čím dál tím syrovější, rockovější základ čím dál tím kompaktnější, ale citlivě zapracované doteky historie v podobě folklóru různých časů a kultur obohacují alba Wovenhand dodnes. „Miluju všechny kultury, všechny ty drobné rozdíly mezi lidmi a věci, které mohou rozličné kultury nabídnout. [...] Když skládám vlastní muziku, tyhle vlivy se manifestují občas drobně a nenápadně a jindy jsou zas zřetelné více. Já si prostě jen užívám, že můžu zakusit všechna ta různorodá díla,“ říká Edwards. Jedno je zřetelné – ať už Edwards promlouvá k jakémukoli Bohu, jeho Bůh má pochopení a ruku Davida Eugena Edwardse vede stále pevně, jistě a spolehlivě.