Dave Matthews Band – Away from the World

S nohama pevně na zemi
2012
RCA
54:00 (11 skladeb)
alternative rock
www.davematthewsband.com

Přestože se v názvu tohoto respektovaného amerického tělesa objevuje podstatné jméno „band“, poslední čtyři roky mi připadalo, že připomíná vše jiné, než kapelu v tradičním slova smyslu. Vše se ale zase k dobrému obrací.

Pokud bychom pátrali, došli bychom k jednoznačnému závěru, že nejzávažnějším důvodem zakolísání skvěle rozjeté kapely byla smrt zakládajícího člena a důležitého skladatelského elementu LeRoie Moorea. Jeho důležitost se záhy dokonale projevila na jím ještě rozpracované desce „Big Whiskey and the Groogrux King“ a následném turné. Ze spřátelených Flecktones zaskakující Jeff Coffin sice Mooreovy party zvládal na jedničku, avšak při zařazení novějších písní šlo znát, že tyto skladby postrádají hloubku a charakteristický rukopis.

„Aktuální ‚Away from the World‘ pak znamená návrat ke kořenům v tom nejlepším slova smyslu.“

Dalším z důvodů byl příchod dlouholetého hostujícího kytaristy Tima Reynoldse, kterému dle mého role hostujícího člena patřila mnohem víc. Jeho přítomnost se po Mooreově odchodu neprojevila v následném hledání nové cesty vůbec dobře. Jeho elektrické kytary bylo najednou všude plno a jemu se podařilo dokonale změnit tradiční podobu kapely s vlastním charakteristickým zvukem a tváří. Písně ze zmiňovaného alba jsou možná až přespříliš postavené na jeho riffech, spíše než na práci celé kapely. Jako poslední z důvodů bych pak viděl opět odchod hostujícího koncertního klavíristy Butche Taylora, který stejně jako LeRoi Moore dlouhodobě spoludotvářel podobu této kapely.

Přestože předcházející deska splňovala nároky kvalitní nahrávky s mnoha koncertními hity, nemohu se s odstupem času zbavit dojmu, že její kouzlo mělo pouze krátkodobé trvání a nyní na mě působí jakožto nejvíce rozporuplná deska DMB. Na vině může být odklon od tradiční písňové formy a typického zvuku, přechod k popověji laděným melodiím i místy zbytečně zařazené písně.

Aktuální „Away from the World“ pak znamená návrat ke kořenům v tom nejlepším slova smyslu. Dave Matthews se jakožto skladatel a kytarista dokázal vrátit ke skromným a přesto silným melodiím („Sweet“), nezapomněl na typicky hravé a mnoha rytmickými zvraty plné písně („Belly Belly Nice“) a stále umí napsat rozsáhlé kompozice, ne nepodobné například starší „Bartender“ („Drunken Soldier“). V neposlední řadě je stále věrný svým country kořenům („Belly Full“).

„Sedmero muzikantů dnes působí opět zcela přirozeně a stejně sebevědomě jako v minulosti.“

Melodií, které zůstanou po poslechu v uších, je spousta. Nebál bych se toto album připodobnit k prvním třem deskám DMB, které pro mnohé znamenají to nejlepší z jejich diskografie. Stejně jako tato alba, je i to nové opřeno o silné autorství hlavního představitele, potažmo celé kapely, která se na procesu skládání podílí. Těžko popsatelnou přirozenost, lehkost a s tím spojenou stravitelnost desky jako celku.

DMB se jako kapela s touto deskou dokázala po několika méně úspěšných počinech vrátit na zem. Stojí opět pevně na nohou a nové písně se osvědčují i koncertně. Sedmero muzikantů dnes působí opět zcela přirozeně a stejně sebevědomě jako v minulosti, kdy rozjížděli teprve rodící se fenomén, který má alespoň v Evropě pověst nedoceněné kapely.

Pro mnohé bude tato deska stejně jako pro mě znamenat velkou úlevu. Minimálně od „Stand Up“ bylo patrné, že je s kapelou něco v nepořádku. Po velkých turbulencích, které se v posledních letech udály, tato deska přinesla konečně důkaz, že se ke spokojenosti fanoušků i kapely vše vrátilo do nejlepšího pořádku.