Dark Gamballe – Pochyby

Dirigenti hudební zranitelnosti
2010
Redblack/X Production
44:36 (12 skladeb)
crossover
www.darkgamballe.cz

Bezpochyby každý umělec jednou zažije období plné melancholie a rozjímání nad věcmi, které se kolem něho bezpodmínečně dějí, načež právě v takovýchto fázích se zpravidla rodí ta nejvíce polidštěná a emocionální díla. A přesně takovýto dojem vzbuzují i „Pochyby“ crossoverových Dark Gamballe.

Prolnutím emocionální probarvenosti s typicky gamballovskou jednoduchostí, kterou „Pochyby“ nesou na svých bedrech, nesvědčí jen o přirozené vyzrálosti jejich hudebního cítění, ale také zformování celkového osobitého přístupu Dark Gamballe k tomu, jak s hudbou pracovat jakožto s přirozeným výrazovým prostředkem. V tomhle možná ne tolik viditelném aspektu je přínos novinky nejsilnější. Sugestivní a přitom poutavá, neortodoxní a zároveň hluboká, jejíž poslech je nepolevujícím a obohacujícím prožitkem a to zdaleka nejen po stránce hudební.

Deska „Pochyby“ je natolik napěchována intimitou, že přímo nabádá k tomu, aby se člověk samotářsky zašil do nejzapadlejšího koutu a souzněl minimálně jednu noc v její společnosti. Materiál oproti předchozím „Perpetuum Gamballe“ nebo „Superstar“ neoplývá průbojnou hitovostí, tudíž posluchač musí být mírně trpělivý, aby si mohl vytvořit s deskou tu pravou sounáležitost. Avšak Gamballe jsou vpravdě dost prohnaní na to, aby po všech svých deskách a muzikantských poznáních, jež mají za sebou, uměli pomalu ale jistě svou oběť hudebně nahlodávat, dokud ji nepohltí úplně. Přitom však v zásadě vsadili na decentní niternost a hloubavou vlídnost, která doslova přátelsky pohladí hned během prvního poslechu.

„Řekněme, že dostat blíž ke stavu pocitové věrohodnosti se Dark Gamballe snad ani nemohli.“

Díky intenzivně využívané elektronice, jakkoliv striktně nepodbízivé, odhalují „Pochyby“ v pravidelných amplitudách i takové momenty, které by jinak zůstaly nepovšimnuty pod vrstevnatými závaly kytar. Elektronické hříčky tvořící jistý most zpátky do dob „Robototry“ pak zdařile dotvářejí kontury jednotlivých skladeb, a i když přece jenom častěji zřetelně vyčnívají nad vším ostatním, dokáží se chovat umravněně a intuitivně následovat linii skladeb.

Mírnou kalibrací kytarových partů, které už nejsou tím důrazným a stěžejním zvukomalebným pilířem, a tím, jak se soustředili na osobité charizma jednotlivých skladeb, docílili DG citelného zjemnění. Dalo by se říct, že každé z nich vtiskli identitu, tvář, možná dospěli i k určité hororové pohádkovosti („Náměsíčník“). Jednotlivé momenty v kombinaci s texty jako by byly odrazem do holé, často až intimní lidské existence, otírající se přitom o archetypální posedlosti: „Obejmi mě, nedej cíle svým jazykům, lehce uhýbej jejich výpadům.“

Ani chvíli pak neváhám nad vybroušeným hudebním klenotem a snad nepřehlédnutelným vrcholem desky, skladbou „Zhasínám“, která svou náladou absolutně vyniká, obalena mrazivou vypjatostí a zároveň zahalená dechem zranitelnosti. Řekněme, že dostat blíž ke stavu pocitové věrohodnosti se Dark Gamballe snad ani nemohli. Co na tom, že k tomu využívají mainstreamověji či písničkověji laděných esencí, kvalitu to nikterak nesráží. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by za tohle třeba Stinga někdo kritizoval.

„Úzká spojitost s texty je jako snad nikdy předtím stěžejním a zásadním bodem dotvářejícím celkovou hudebně poetickou symbiózu, kdy hudba pro texty doslova dýchá.“

Lyrická ekvilibristika zpěváka Jiřího Sedláčka alias DeSeda vyžívajícího se nezřídka v různých dekadentních marnostech zmutovala v tomto ohledu zčásti do roviny jakési kyber-dekadentnosti a to nejvýrazněji ve skladbě „Hologram“: „Jsem červí král, narozen v nezmaru, znovu dorůstám, z lůna ještěrčího.“ Lehká forma nonkonformnosti je pak po lyrické stránce přítomna téměř všude, i v těch nejvíce srdce obměkčujících záležitostech. Nedělejme si tedy iluze, že by byl DeSed „nasládlým patetickým žabařem“, s prázdnou naivitou opěvujícím strohé symboly v hierarchickém sledu žena, růže, píseň, kost. Jde na to přes satelity, hologramy, vesmírné džigoly a popřípadě si sem tam vypůjčí postavu Dona Quijota či Žárovkáře, třebaže to občas působí těžkopádným dojmem a mnohdy i vypadá, jako by byla jednotlivá slova skládána za sebou jako dlouhé míle. Opovrhneme-li však popovými konvencemi, můžeme si vychutnávat protichůdnost těsně sousedících spojení, plných chvějivých momentů.

Zůstává otázkou, do jaké míry lze v textech hledat hlubší smysly, a kdy jsou spíše osobní výpovědí samotného textaře. Jak už ovšem bývá u Dark Gamballe zvykem, ne pro všechny jsou DeSedovy specifické textové hrátky stravitelné, je potřeba si k nim nalézt svoji vlastní cestu a bezesporu ne každému se to povede. K absolutně přesvědčivému vyznění pak dopomáhá DeSedův nezaměnitelný hlas a intuitivní, leč příslušně naléhavý výraz.

Dohlédneme-li na konec alba, zbylá bonusová „Řekněte to“ Jiřího Schmitzera sice působí jako úsměvné odlehčení od hutnosti předchozích skladeb, lze ji ovšem brát z určitém pohledu jako formu vyjádření nelibosti se současnou situací, pravda decentnější, postavíme-li proti ní mnohem svéráznější „robotoráckou“ „Svět se posral“.

„Pochyby“ jsou opravdovou scenérií pocitů, kde není potřeba si žádnou z potřebných emocí domýšlet. Dark Gamballe se zde představují nejen jako výteční tvůrci nakažlivých nálad, stávají se zároveň i jejich dirigenty.