Dan Sartain a Wild Tides

Dobrého pomálu
17. dubna 2012
Brno, Boro

Zatímco fanoušci brněnského hokeje v úterý večer zklamaně žmoulali modrobílé šály (či vsazené tikety) po prohře jejich týmu v jednom ze zápasů finálové série play-off, příznivci rock'n'rollové muziky měli více důvodů k radosti.

Den po jeho pražském vystoupení v klubu 007 přivezli promotéři z Kyeo i na jih Moravy Dana Sartaina, který momentálně křižuje Evropu s kapelou v zádech a (nejen) čerstvou deskou „Too Tough to Live“ v dodávce. Místem činu se protentokrát stal klub Boro, kde se sešlo několik desítek lidí, aby na sobě nechali ulpět trochu toho punkově rozježeného rock'n'rollu – a Sartainova neoddiskutovatelného charismatu.

Narozdíl od pražského koncertu, kde se role předkapely zhostili kopřivničtí dravci Milano, dali brněnským návštěvníkům přičichnout k letenským garážím Wild Tides aka Divoký přílivy, jak se trojčlenná kapela sama představila. Stejně jako o „služebně starších“ kumpánech z Milano se o Přílivech letos právem dost mluví v souvislosti s novou nahrávkou („Hearts on Fire“ vyšla u Election Records) a jejich koncerty si zaslouží uznalé pokývnutí bradou zrovna tak – alespoň dle toho, co za taneček předvedli v Boru.

„Koncert Wild Tides byl energický a pestrý – v těch nejnatlakovanějších pasážích se blížili až noiserockovému běsnění.“

Wild Tides o sobě říkají, že hrají „sakra krátký, zásadní a upocený písničky o tom odzbrojujícím pocitu, kterej můžete zažít jedině v noci na opuštěný pláži, když skrz černý brejle nezúčastněně pozorujete, jak vám pěna příbojovejch vln omývá zlatý špičky kovbojskejch bot“ – ovšem mně se zdá, že zmiňovaná pláž nemůže být opuštěná ani omylem, spíš se na ní bude rozjíždět pořádně hlučný mejdan, od něhož budou sprintovat pryč snad i slávky. V příboji se mele rock'n'roll, surf rock, country i punk. Muzika Wild Tides jasně reflektuje to, že Šakalí léta už sice odvál čas, ale pořád se vyplatí stavět na starých základech, zejména když se nedržíte zuby nehty žánrového kánonu, ale dovolíte si půjčovat cihly napříč dekádami.

Koncert Wild Tides byl energický a pestrý – v těch nejnatlakovanějších pasážích se blížili až noiserockovému běsnění, přičemž jim nedělalo problém o minutu později vystřihnout nasládlou rockovou baladu a pořád zůstat stát pevně v mokasínech. Potěšilo i ležérní vystupování a (sebe)ironické komentáře. „Tahle písnička je o tom, že v životě nepotřebujete jiný kamarády, než automechanika, kuchaře a učitele – což jsou vlastně i naše skutečný povolání,“ okomentoval zpívající kytarista skladbu „The Only Friends That I Need“. Pokud jste ještě s Wild Tides neměli ti čest, říkám vám, že tohle je kapela, se kterou se chcete kamarádit.

Pokud si někdo ještě u úterního večerníčku myslel, že vystoupení Dana Sartaina se bude točit jen a pouze okolo vyzáblého chlapíka s kytarou, přesvědčil se už během zvukovky o svém omylu. Na aktuálním turné jej doplnili basák s bubeníkem, o nichž jsem si blahosklonně myslel, že jejich jména půjdou snadno „vygůglovat“, tudíž se omlouvám, že protentokrát zůstanou anonymními dělníky rock'n'rollu. Ale svou funkci plnili zdatně, o tom žádná!

„Přesně v momentě cvaknutí spouště Sartain nasadil totálně americký úsměv, jak z reklamy na žvýkačky Wrigley.“

Jestli jsem o Sartainově nové desce psal, že je záměrně složená tak, aby byla „krátká, leč intenzivní“, platí to do puntíku i o jeho živém vystoupení. Páteří vystoupení byla právě Ramones vzývající deska „Too Tough to Live“ (krom ní vlastně zazněly jen dva, tři další obratle na závěr), kterou Sartain s kumpány odehrál v kuse, s identickým pořadím skladeb jako na výlisku a takřka bez pauz. Člověk se až podivoval, kdy se Dan Sartain vůbec stíhá nadechnout – do doznívajícího kytarového lomozu po každé skladbě vždy poctivě vykřikl „One – two – three – four!“ a kapela poctivě spustila další devadátisekundový kvapík. Jinak se Sartain nezastavoval a krom závěrečného poděkování snad ani nemluvil – jen sem tam stíhal ocenit dovádějící publikum spokojeným úšklebkem pokerového šampiona.

Při takovém divokém až splašeném tempu není divu, že ze Sartaina za chvíli lilo jak z ocelárenského dělníka a jeho účes by neudrželo pohromadě ani půl kila pomády. Přesto, když kapela po půlhodince slezla z pódia, návštěvníkům (mě nevyjímaje) chvíli trvalo pochopit, že je konec. Jasný – dobrého pomálu – se říká, ale přidat ještě tak čtvrt hodiny navíc, věřím tomu, že nálada před pódiem by dosáhla extatických rozměrů. Navíc by bylo zajímavé slyšet, jak by v neotesaném punk-rockovém podání působily starší hitovky, víc laděné do country a rockabilly. Ale že by se dalo hovořit o zklamání? Určitě ne.

Nějaký ten čas po skončení koncertu jsem koutkem oka zachytil scénu, kdy si pár lidí pořizovalo společnou fotku se Sartainem na baru. Přesně v momentě cvaknutí spouště Sartain nasadil totálně americký úsměv, jak z reklamy na žvýkačky Wrigley – a mně bylo jasné, že ať už se bude Dan Sartain z hudebního hlediska snažit o cokoli, pořád to bude „pan rock'n'roll“. Prostě to má v krvi. Tak příště znova – a třeba to pro změnu bude zas jen o tom vyzáblém chlapíkovi s kytarou na krku.